Plán vypadal skvěle – pojedeme autem nonstop na sever, týden se zdržíme na Lofotech a potom budeme pokračovat podél pobřeží Norského moře dál na jih a do hor s krásnými ledovcovými jezery ve středozemí.
Když jsme 29. června navečer vyráželi z Brna s téměř kompletní posádkou, netušili jsme, že náš první bivak bude v Praze.
Expedice byla devítičlenná, protože přesně tolik míst měl půjčený Ford Transit. Abychom se do něj všichni vešli i s nezbytnou výstrojí (od spacáků a stanů přes rybářské pruty, pohorky až po spreje na otravný hmyz a koule na pétanque), jídlem na necelý měsíc a koly, zvolili jsme bedýnkový systém. A kromě auta jsme si půjčili i vozík, do kterého se dalo na výšku krásně nastohovat několik řad plastových přepravek. Každý člen expedice mohl mít maximálně dvě bedýnky.
Sušené makrely focené během noční cyklovyjížďky okolo jednoho z Lofotských ostrovů. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F14, 1/5 s,
My s mužem jsme měli výjimku, protože jenom naše fotografické vybavení by zabralo jednu přepravku, a to ještě bez tripodu a monopodu. Nádobíčko jsme stejně nakonec nechávali v nevelkém úložném prostoru v autě vedle barelu s vodou, dobře zabalených flašek s vodkou a jiných pohotovostních věcí. Abychom vás neuvedli v omyl – vodka opravdu není naše oblíbené pití, ale občas se v Norsku hodila při různých směnných obchodech (viz trajekty).
Zmiňovaného dne jsme se postupně posbírali po celé republice a před půlnocí jsme dorazili do Prahy, kde už čekal vzorně sbalený poslední člen výpravy. Bohužel se nám nepodařilo nastartovat. Tedy podařilo, ale jak říkali kluci, „mělo to divný zvuk“. Kdybychom poslechli přivolaného „anděla“, který nám ve dvě hodiny v noci radil, ať ráno auto necháme odtáhnout do autorizovaného servisu s tím, že to vypadá na náročnou opravu, asi byste tento cestopis ani nečetli.
V typických rybářských domcích jsou dnes apartmány pro turisty, kteří jezdí do vesničky Å především za rybolovem. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F8, 1/100 s
Nemusíte se bát, že zatmíte
V sobotu ráno odvážíme auto do nejbližšího servisu a zjišťujeme, že postačí jenom vyměnit olej. Drama je zažehnáno. Vyrážíme směrem do Rostocku a odtud trajektem do Dánska a dál do Švédska, které projíždíme bez velkých přestávek, takže za polárním kruhem jsme v pondělí ráno. Švédsko-norskou hranici překračujeme nedaleko města Mo I Rana, aniž by kdokoli zkoumal obsah vozíku. To je fajn, protože kromě povoleného litru tvrdého alkoholu a kartonu cigaret na osobu máme i nějaké tajné zásoby. Do národního parku Rago, kde chceme strávit pár dní v horách, už je to odtud jen pár hodin cesty.
Na malém parkovišti u vesničky Lakshol začíná první bedýnková akce, snažíme se sbalit věci potřebné na třídenní trek. Mezitím kolem nás začíná kroužit snad všechen otravný hmyz z okolí, takže ze všeho nejdřív hledáme sprej, který by jej odpudil. Auto s vozíkem a koly necháváme stát na parkovišti a vyrážíme konečně do hor. Kolem meandrující řeky a potom údolím nahoru až k jezeru Storskogvatnet. Horská chata Storskoghytta s kuchyňkou a patrovými postelemi je volná, takže ji zabíráme, někdo vaří guláš, někdo se jde mýt do studeného jezera, jiný se vydává na průzkum okolí. Objevujeme krásy krajiny, v níž divoké vodopády s hukotem mizí v tiché hladině jezer.
Při rybářské výpravě bylo těžké položit udici a vzít do ruky foťák. Lenku s její největší ulovenou treskou jsem ale vyfotit musel. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F7,1, 1/800 s
Druhý den naše cesta pokračuje směrem k další chatě Ragohytta nedaleko hranic se Švédskem. Přestože je to docela dlouhý trek, vydáváme se po večeři kolem desáté večer nahoru na kopec, abychom odhalili tajemství zdejších západů slunce. V těchto končinách můžete chodit zcela bez obav, že vás dostihne tma. Čelovky zde opravdu nejsou potřeba. Kolem jedné hodiny „v noci“ vystupujeme na vrchol, kde se nám naskýtá nádherná podívaná, slunce prosvítá mezi mraky nad zasněženými vrcholky hor, zbarvuje vše doruda a rozhodně se nechystá ke spánku.
Ale my už bychom měli. Snad je to tou nádherou, snad tím, že je uprostřed noci stále světlo jako v podvečer, spát se nikomu z nás nechce, a tak si nekončící západ vychutnáváme, dokud nás z vrcholku nevyžene vítr, zima ... a hlad. Scházíme nebo spíš sjíždíme po sněhu zpět dolů k chatě a po druhé večeři jdeme kolem třetí hodiny spát. Slunce nám svítí na cestu i poslední den této výpravy, takže už jsme pěkně připečení a docela rádi se občas zchladíme v nějakém tom studeném plesu.
Tato fotka vznikla na fotografické propustce. Zatímco ostatní členové výpravy stavěli stany a vařili večeři, já si užíval s foťákem na krku.Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F5, 1/25 s, ISO 320, šedý přechodový filtr Hitech, ND 0,6,
Na závěr třídenního putování pak procházíme kolem jezera Litlverivatnet, největšího v této oblasti. A blížíme se ke slibované lávce, co se houpá zavěšena nad dlouhatánským vodopádem, řítícím se z jezera dolů. Když vidím svého muže, jak loví záběry hučící masy, mám nepříjemný pocit, že se za chvíli bude řítit spolu s ní. Ale už jsem si s ním zvykla na ledacos, takže tomu nechávám volný průchod. Ve své vášni se totiž podobá tomu vodopádu – nemá cenu ho zastavovat. Raději se kochám, protože z místa, kde stojíme, lze přehlédnout celou naši trasu od první chaty až k hoře, ze které jsme pozorovali nekonečný západ slunce. Máme poslední možnost pořádně se rozhlédnout, k parkovišti je to odtud ještě pěkný kus cesty lesem a mokřinami, kde nás zase začíná provázet otravný hmyz.
Za polárním kruhem jako na riviéře
Naším dalším cílem je souostroví Lofoty a kluci už se nemohou dočkat, až nahodí háček. S hotelem od Jurka obsazujeme úžasné místo v uctivé vzdálenosti od moře, aby nás nespláchl příliv, který zrovna začíná. Slunce pálí jako na riviéře, takže koupel ve studené slané vodě je vítaná, a to hned několikrát. Během týdne, co zde trávíme, dochází kromě rybářských prutů konečně i na kola, která jsou na ostrovech ideálním dopravním prostředkem. Protože je nás devět a kol pět, zavádíme směnný provoz, což během polárních dnů není problém. První směna obvykle nevyráží dříve než po odpolední siestě, takže ta druhá se vydává na cestu po večeři kolem osmé nebo deváté hodiny.
Když jsem viděl z auta tuto kru, donutil jsem řidiče zastavit. Všichni mě měli za blázna, protože venku byla pořádná zima a pršelo. Trumfnul mě ale Žab, který si o chvilku později ke kusu ledu dokonce zaplaval. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F6,3, 1/25 s, šedý přechodový filtr Hitech, ND 0,6
Rybáři jsou zatím bez úlovků, ale už dostali několik dobrých rad od místních domorodců, že ze břehu nic nechytí, že by měli lovit za přílivu, že není sezona a další instrukce v podobném duchu. Zatímco všechny ostatní už přestalo rybaření bavit a věnují se jiné činnosti, můj muž se projevuje jako nevytrvalejší lovec, a přestože utopil několik třpytek, stále se nevzdává. Pomalu v nás zraje přesvědčení, že budeme muset na rybářskou výpravu lodí.
Lofoty projíždíme až na jih do rybářské vesničky s nejkratším jménem, jaké jsme kdy viděli – Å. Do Áčka. Fjordy se zde zakusují do moře a na jejich březích stojí typické červené rybářské chýše, z nichž většina dnes slouží jako ubytovny pro turisty. Na stráních vane od moře vítr a cuchá bílé květy suchopýru. Hřebeny hor, jejichž stěny se svažují přímo do moře, připomínají hřbet draka, který si v celé té nádheře hoví a tiše se usmívá marným snahám našich rybářů. Vždyť je to přece každému jasné, není sezona. Dřevěné konstrukce na sušení ryb jsou prázdné, jen výjimečně na některé z nich visí tresky.
Půlnoční Lofoty. Údaje v EXIFu mohou být s odstupem času velmi cenné. V tomto případě zaujme především čas expozice snímku v 00:28. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F9, 1/15 s, šedý přechodový filtr Hitech, ND 0,6,
Rybaření na lodi
V Áčku lze pronajmout loď s kapitánem za čtyři a půl tisíce norských korun, ale to se nám zdá moc, takže to zkoušíme dál. Trajektem přeplouváme na pevninu do města Skutvik a odtud pokračujeme přes Bodo na jih podél pobřeží po silnici číslo 17 (po sedmnáctce) nebo trajekty přes fjordy (těch bylo celkem šest). Stejně jako nám předtím nebraly ryby, nedaří se nám teď domluvit loď za přijatelnou cenu.
Nakonec nám to vyšlo docela náhodou při kšeftování s cigaretami, když jsme zjistili, že kuřák vlastní rybářskou loď. A kromě ní také kemp, takže se poprvé za celou dobu sprchujeme, a dokonce v teplé vodě. Jinak jsme se umývali (a otužovali zároveň) v řekách nebo vodopádech, kterých je v Norsku tolik, že jsme hygienu zanedbávat nemuseli. Den před rybářskou výpravou Číža chytil z mola svoji první rybu. Zachránil se tak před lančmítem, který zrovna nemusí, ale během našeho pobytu musel ze svých zásad zdravé výživy několikrát slevit.
Původně jsem šel fotit z dálky se bělající louku suchopýrů, ale přes tyto mokřiny a mraky komárů jsem se ke svému cíli nedostal. Do půlky lýtek ve vodě a s otravným hmyzem, který mi nedovoloval dlouho přemýšlet nad kompozicí, jsem pořídil jen pár záběrů. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F8, 1/50 s, šedý přechodový filtr Hitech, ND 0,9, polarizační filtr Sigma
Rybářská výprava byla naším největším zážitkem. Rybaření na lodi nás vyšlo na necelou polovinu toho, co po nás chtěli za stejnou službu v Áčku. Kapitán umí pouze německy, takže naším hlavním mluvčím se stává Tygr. Občas si ale rozumíme i bez tlumočníka. Třeba když při pohledu na můj prázdný, nad vodou se houpající háček kapitán s úsměvem poznamenal: „Die Journalist, keine Fische“, raději jsem se zase chopila foťáku. Háček je ale slabé slovo, protože na konci vlasce je obrovské olovo s několika trojháčky. Později jsme všichni pochopili proč. Díky sonaru objevujeme místo, kde ryby berou jako divé a občas je nahoru taháme i po dvou kouscích. Za dvě hodiny si na břeh vezeme 50 kilo ryb.
V euforii se vracíme zpět do přístavu, čímž ale práce rybáře zdaleka nekončí. Úlovek je třeba ještě zpracovat – nafiletovat tresky, naříznout makrely a připravit je tak na grilování. S vydatnou pomocí kapitána jsme zvládli i to. Grilujeme jenom jednu třetinu, zbytek jde do mrazáku, pak do lednice v autě a do našich žaludků ještě další tři dny. Třetí den už se ale o ryby nikdo nepere. A rybářská horečka u mého muže také opadla. Naštěstí.
Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F8, 1/160 s, šedý přechodový filtr
Modrá, zelená a černá jezera
Díky prohibici jsme měli skoro všechny trajekty na sedmnáctce za babku, tedy za flašku vodky nebo cigarety, a náš plánovaný rozpočet 13 tisíc (za celý pobyt) se nám podařilo dodržet s tisícovou rezervou. Před námi jsou ještě další cíle – Cesta trolů a národní parky Rondane a Jotunheimen. Pokud si chcete serpentiny na trolí stezce opravdu užít, projeďte si je na kole, nebudete první ani jediní. Stejně jako my. Osm set metrů převýšení v délce devíti kilometrů většina lidí raději překoná autem nebo autobusem, ale ten pocit, když si to vyšlápnete sami...
V horách jsme pak strávili zbývající týden – nenechali jsme si ujít výhled z nejvyššího norského vrcholu Galdhopiggen, který je i v červenci pod sněhem, přestože jeho výška dosahuje necelé dva a půl tisíce metrů nad mořem. Na závěr se vydáváme na dvoudenní trek v okolí dlouhatánského ledovcového jezera Gjende, jehož fotografie v průvodci nám učarovala už při plánování expedice.
Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F8, 1/80 s, šedý přechodový filtr Hitech, ND 0,9
Když po hřebenu Besseggen vystoupáme na vrchol, otevírá se nám úžasný pohled – po obou stranách zelenkavého jezera strmě stoupají tmavě zelená úbočí hor a přecházejí ve skalní stěny s vrcholky pokrytými sněhem. Číža fotí panorama a zbytek výpravy se vyhřívá na sluníčku, takže si pohled mohu v klidu vychutnat. Jsme totiž schováni pod vrcholkem před proudy turistů, kteří k němu míří ze dvou stran, od parkoviště v Gjendesheimu nebo od osady Memurubu, kam lze přijet lodí.
Je to snad nejoblíbenější turistická stezka v Norsku a navíc je víkend. Nocujeme ve stanech u jezera Bessvatnet, které leží o několik desítek metrů výš než Gjende a je také o něco temnější než ledovcové jezero. V jednom místě lze obě horská oka vyfotit najednou, takže pak tvoří krásně barevný kontrast. Na zpáteční cestě je lepší svézt se lodí, protože stezka vedoucí po břehu podél jezera je dost dlouhá a nudná.
Nerad fotím podobné záběry, vždy se mi u toho trochu třesou ruce. Sklo s označením VR by se tu určitě hodilo. Fotka z asi nejznámějšího norského treku v okolí jezera Gjende. Nikon D70, Nikkor 18–70 mm, F3,5–4,5G IF ED, F8, 1/125 s, polarizační filtr Sigma
Počasí nám v Norsku až neskutečně přálo, takže místo neustálého sušení mokrých věcí jsme vypotřebovali celou zásobu opalovacích krémů a přivezli spoustu fotek. Z necelého měsíce jsme měli jen jeden deštivý den, který jsme strávili hraním Bangu, slavením Pájiných narozenin a odpočinkem. Nebýt deště, asi bychom se ani pořádně nezastavili. Na severu vám to prostě nedá, když jsou tam dny tak dlouhé.
Článek vyšel v časopise DIGIfoto 05/2008