Snímek o tom, proč milovat i nesnášet podzim a analogii mezi ročními obdobími. Podzim je dost možná roční období, na které budou mít lidé nejvíce protichůdné názory.
Končí léto, teplo, dovolená, vracíme se do škol a práce, doléhá na nás první stres a tlak. Dny se krátí, je tma, zima, prší. V lidové mluvě se setkáme s pojmem podzim života, snad více jako se smutným koncem než jako s vyvrcholením.
Na druhou stranu jsou zde také duše melancholičtější, které jistě ocení barvení listů, ranní mlhy, švitořící déšť, počasí, které nutí člověka jít kontemplovaněji a více zahleděnější do sebe, než obvykle. Od extrovertního léta, tedy doby kdy se nic neděje, nastává čas, který je pro člověka po všech stránkách určující. Je krásný a náročný dohromady, patetický, tichý.
Letošní pohled na podzim pak může být zajímavý ještě v jedné dimenzi – celé léto v podstatě nepršelo. Podzim, který má obvykle spíše nádech doby umírání a usínání, se díky vláze stává časem nového pučení, voda jako symbol života zcela obrátila zažité stereotypy. Najednou i běžný laik začíná chápat podzim jako čas, kdy vznikají zásoby vody, tedy jako určité proto jaro. Zatímco dříve by někteří podzim klidně vynechali, nyní si užívají přítomnost deště jako nesamozřejmého daru přírody.
Snímek prší, prší, nabízí reflexi podzimu právě v rozměru životodárném. Na jedné straně je zde roční období, pocit chladu a sychravosti, na straně druhé jasně zelený strom, který jakoby prožíval vrchol svého vegetačního cyklu. A žena s deštníkem tuto paradoxalitu rozvíjí – na jednu stranu se snaží od počasí izolovat deštníkem, na straně druhé vyrazila ven a určité vnímání svěžesti podzimu jistě prožívá.
prší, prší, foto: shimmell
Jelikož autorem snímku je shimmell nejde o jediné myšlenkové pnutí, které pro diváky kompozičně nachystal. Vztah mezi živou hmotou a přísnou geometrií stavby; určitý dialog patníků, stromu a člověka; důraz na některé dílčí proporce, to vše vytváří celkový dojem z fotografie, která emočně pracuje také s jasnou barevností, která je spíše jarní než podzimní.
Gratuluji autorovi k pěknému zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších – převážně podzimně laděných – snímků.
Jindra H pracuje s tématem podzimu snad v nejklasičtější myslitelné podobě. Zachycuje list, který se postupně snáší k zemi. Okamžik pádu, odumírání starého, aby na jaře mohl vzejít jiný život. Snímek nese název (nedo)pád.
nedo(pád), foto: Jindra H
Podzimní kankán... zachycuje stromy odrážející se na vodní hladině. Černobílé provedení a rozmazání větrem vytváří autentickou impresi z prožitku této části roku, jakoby se do jedné scény vměstnal všechen projev nečasu, celý negativní obraz o podzimu. A na něm pak jsou vidět první fragmenty jeho krásy. Autorem je No21.
Podzimní kankán..., foto: No21
K emocionálnímu vykreslení podzimu, jako doby obav a nejistoty, přispívá také strach..... Snímek jakoby pracoval s lidovou tradicí podzimu a zimy, jako něčeho, co požírá vše živé, ničí radost a bezstarostné léto. Autorem je salcstep.
strach..., foto: salcstep
Na závěr ještě jedna emocionální abstraktní fotografie, tentokráte z dílny vhumanika. Nese název noc odchází, měsíc zůstává a krásně si všímá detailů, které nefotograf často přehlédne nebo nerozpozná. Staví fotografa do role určitého strážce zajímavého světa, kurátora, který z částeček – na první pohled možná nicotných – skládá příběh a zprostředkovává jej druhým.
noc odchází, měsíc zůstává, foto: vhumanik