Vlastně celý svůj život žijeme v zajetí jistých kategorií a schematismů, které se snažíme nasadit na živou zkušenost, která je ale diferencovaná. Když přijde student ke zkoušce, často sáhneme po objektivním metru – umí to a neumí ono, tak to bude C či D. Vzpomínám na diskusi s kolegy z Ukrajiny, kteří nechápali, jak můžeme u nás hodnotit eseje, když na to nemáme exaktní parametry. Jako bychom se báli určitého rozlišování, hledání kvality toho, s kým se setkáváme.
Tyto dopředu dané kategorie – dobrý student, dobrý kolega, dobrý rodič, jsou něco, co nám na první pohled umožňuje snadno se orientovat a rozhodovat ve světě. Daná osoba buď splňuje naše kritéria jakosti nebo nesplňuje a pak z této škatulky našeho života vypadává. Pokud situaci postavíme takto, tak asi tušíme, že není úplně šťastná, že do nitra člověka je složité vidět, budeme jen těžko odkrývat jednotlivé motivy a momenty. A přesto, když rodič zapomene na narozeniny dítěte, nebo kolega neodvede práci, kterou měl a byla důležitá, zdá se, že subjektivní prostor pro rozlišování se rychle zužuje.
Zdá se, že ho nejsnáze dokážeme nacházet sami u sebe. Asi nikdo o sobě neřekne, že je dobrý student nebo partner, to by bylo explicitně namyšlené, ale cítíme, se že pohybuje na škále někde mezi „ďábli“ a „anděli“, občas vychýlen jedním nebo druhým směrem. A pro své chování vždy máme nachystanou, alespoň sami pro sebe, jistou interpretaci či omluvu. To či ono se nepovedlo, protože jsem měl moc práce, byl jsem nemocný, zkomplikoval mi to druhý.
Hledat pochopení pro sebe, je pro většinu lidí mnohem snazší než ho mít pro druhé. Nejde přitom o nějakou záměrnou licoměrnost, ale rozdílnou zkušenost – se sebou zakoušíme jiný svět, v jiné hloubce a kvalitě než s druhými. Jenže neměla by tato zkušenost být tím, co nás bude varovat, že tyto škatulky, které si pro druhé vytváříme nejsou vhodnou cestou pro živé lidské vztahy?
portréty ulice III., foto: jokr7
Martin Heidegger hovoří o tom, že lidské bytí může být poměřováno jen tím, kdo ho zakouší. Jinými slovy ve světě nemáme žádný metr, který by z druhého neudělal kus zboží, kterým bychom mohli sledovat jeho kvalitu jako člověka. Čím je toto měřítko zvláštní, že ho nelze přiložit k nikomu, mimo sebe? Německý filosof zdůrazňuje, že je to tím, že toto měřítko nemůže mít míru, musí být transcendentní. Měřit se s něčím, co lze kalibrovat a ocejchovat znamená ze sebe udělat věc mezi věcmi, ztratit to, co je na nás jedinečné a cenné – vlastní bytí.
Jenže – žijeme ve světě, který je zvyklý provádět jakousi kvantifikaci všeho, kolik ujdeme kroků, kolik hodin spíme, jaký je náš pracovní výkon. To jistě může být velice cenné, pokud dokážeme odlišit nástroj pro osobní rozvoj a růst, případně reflexi našeho počínání, a měřítko lidství. Někteří lidé stále touží po autoritativních vůdcích, po lidech, kteří jim odeberou ono měřítko transcendence a řeknou jim, jak se věci mají. Kteří složitý svět zjednoduší natolik, že toto měřítko bytí přestane existovat v záplavě možností být jako oblíbený herec či hokejista.
V takovém případě totiž mizí ono měřítko poměřující neměřitelné a náš život dostává jeden preferovaný směr. Místo obličeje značícího příběh můžeme vidět jen číslo. Když Hannah Arendtová popisuje proces fungující v koncentračních táborech hovoří právě o tomto – židé v nich museli být zbaveni všeho, co by jim dávalo jakýkoli rozměr lidství. Místo jména měli na zápěstí číslo, podmínky je zbavovaly individuální jakosti a plynové komory byl zvětšeným modelem hubení hmyzu. Takto by člověka nebylo možné zabít uzavírá německá myslitelka, pokud by do komor šli lidé a nikoliv čísla. Ale i druhé schematismy jsou malými kroky zbavující nás žití.
Snímek portréty ulice III. je tradiční tvorbou Jokr7. Zachycuje člověka, jehož tvář zmizela a získal za výraz jednoznačnou značku. Člověk spokojeně si vykračující směrem, kterým mu káže jeho „cedule“, redukující všechna měřítka na jednu kategorii – lze postupovat jen tudy, žádná volba není.
Gratuluji autorovi k pěkné, jasně vyprofilované fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků z uplynulého týdne.
Má noční předehra... je snímek jdoucí do nitra věci, ukazuje, že to, co na první pohled může vypadat uspořádaně a lákavě, jako tradiční a spořádané, ve skutečně může snadno vybouchnout, vyhnít. Hledání jakosti není otázkou povrchových kategorií, ale proniknutí do hloubek, pod hranici viditelného. Autorem snímku je schizoafektiv.
Lukáš Uher nabízí pohled na hru architektonického uspořádání a světelných efektů na snímku MyZeil. Koncept, se kterým přišli barokní stavitelé chrámu se zde znovu zhmotňuje a projasňuje, stává se aktuálním i pro dnešního člověka.
Shimmell nabízí černobílý snímek hrající si se vztahem mezi člověkem a geometrií, životem a architekturou, svobodou a řádem, světlem a tmou. Fotka nese název 1 G. Ukazuje, že i malé věci nebo „pavučiny“ mohou mít vliv na to, jaký bude výsledný svět.