Biblická kniha Kazatel v jedné své závěrečné pasáži pěkně zdůrazňuje, že existují procesy, které se střídají bez ohledu na to, co člověk dělá nebo nedělá – slunce vychází pro dobrého i špatného člověka stejně,
Ostatně představa patentového úřadu v Prusku na přelomu devatenáctého a dvacátého století se mohla jevit podobně. Vše již bylo vynalezeno, děláme jen drobné kroky kupředu, v mezích předpověditelných, patenty nejsou potřeba.
Také laický pohled na umění může být v tomto ohledu podobný – stále se vracíme již k jednou užitým tématům, nic nového jako by se neobjevovalo. Tento vztah k opakování starého může vést ke dvěma opačným postojům. První možností je přiklonění se k postoji jistého konzervativismu, který se raduje z existence řádu, něčeho, co lze vnímat jako stálé a neměnné. A nesporně tento rozměr je něčím, co člověk potřebuje. Upíná se k tomu, co mu dává jistotu, pocit, že jeho bytí není vrženo do neohraničeného chaosu a může se v mezích jistého řád pohybovat.
Toto zakotvení se je přitom něčím, vůči čemu se můžeme vymezovat, ve znamení hledání vlastní cesty, individuality, autonomie, zodpovědnosti. Jistě ale není na místě zapomenout na to, že mnoha aspekty svého bytí v této tradici či řádu jsme – výchovou, jazykem, konzumováním všech výhod, které nám společnost nabízí. Jistě můžeme také zde pozorovat změny, ale společnost, jazyk i výchova jsou jistou formou konzervace, tedy uchovávání předchozích zkušeností a postojů.
Pocit jistoty ve formách může být tím, co dává možnost inovací a osobitosti, ale stejně dobře může sklouznout k pohodlnosti a spokojenost s tím, co již máme. Jako by nic nebylo již možné vymyslet a nemělo smysl za to bojovat.
Když listí ze stromů nepadá, foto: vhumanik
Druhou možností je snaha hledat možnost překračování schémat a tradic, tam, kde je to možné. Je to vyjití z prostoru pohodlností a jistot, komfortní zóny osobních jistot a vyražení na cestu, o jejímž cíli možná mnoho nevíme, ale je šance s ním dojít někam dále, o cestě, která možná pomůže člověku najít sebe samého.
Snímek když listí ze stromů nepadá, odkazuje právě k takovým úvahám. Zachycuje svět vzhůru nohama, zbavuje ho jistot, nutí se na něj dívat jinak. Je focený mobilním telefonem, odkládajíce technický komfort, preciznost formy, jde k jádru obsahu surovostí sdělení. Ale přesto nelze říci, že by se zbavil ambice esteticky. Vhumanik mapuje svět kolem sebe očima dítěte, hledajícího překvapení, údiv.
Gratuluji autorovi k fotografii, která se snaží všechny běžné prvky postavit na hlavu, ale současně pracuje s nejběžnější a nejpravidelnější látkou, kterou si, lze představit, opadaným listím, něčím, co se opakuje po tisíce let stále stejně. A dovoluji si pozvat na prohlídku dalších snímků, které se minulý týden objevily v galerii.
Na zimní lednovou procházku zve No21 se svojí fotografií s názvem Ve svátečním po sněhu půjdu čistém, bílém... . Černobílé ledové království zve k tiché romantické procházce, prožitku ticha i objevitelské inovativnosti. A nechává námrazu kreslit po celém lese.
ve svátečním po sněhu půjdu čistém, bílém..., foto: No21
Jokr7 také nabízí pohled na zimu. Tentokráte optikou řeky, deště a velkého města. Na Vltavě zima doslova pobízí k úvahám o příbězích jednotlivých racků, o přemýšlení nad tím, co asi celý den dělali a jak se cítí uprostřed zimního nečasu.
na Vltavě zima, foto: jokr7
Přirozeně témata navazuje také snímek Zimní sklizeň uprostřed města, který je součástí ptačích a jeřabinových studií Fialového poustevníka. Ukazuje, podobně jako předchozí snímek, že zima není obdobím mrtvolného ticha, ale dává pohlížet také na jiné formy městského živočišného života.
Zimní sklizeň uprostřed města, foto: Fialový poustevník
Vše rámuje Player s ledovým městským náhledem na malebné mrazivé kreslení. Taková je jeho Zima, kreslící, poetická, hladivá, věže a střechy obalující, bělostná.