Digitální či digitalizovaná fotografie, resp. samotný soubor obsahující obrazová data, toho může o sobě hodně říci. Pokud dokážete tyto informace o fotografii správně „dešifrovat“, mohou se stát pro vás užitečnými a pomoci při úpravách fotografií.
Digitální technologie přinesla mnohá zjednodušení a podstatně dokázala rozšířit fotografování jako koníček mezi skutečně značné množství lidí. Fotografie už dlouho neexistují jen ve formě vyvolaných snímků na fotopapíře, ale drtivá většina jich zůstává pouze v digitální podobě. Současně se velké množství snímků staršího data digitalizuje. Přestože je s tím spojena problematika archivování a uchovávání digitálních dat, můžeme se díky tomu na fotografie dívat ještě z dalšího pohledu, a sice co se o jednotlivém snímku dá dozvědět právě pomocí doplňujících informací, metadat.
Metadata
Kdybychom vzali obecnou poučku, pak metadata jsou „data o datech“. Vztaženo na fotografie to jsou informace popisující obsah daného snímku, přičemž tato data nemusejí být nutně číselná, ale ani textová. Může se jednat i o data obrazová. Stačí, když se podíváte na takový histogram (viz níže), i ten vám toho může hodně říci. Informace o fotografii bychom mohli rozdělit na textové a obrazové. Ty první můžeme slovně zadat a přečíst a druhé nám například v podobě grafu či jiným způsobem mohou o fotografii předat údaje, aniž by zobrazily vlastní snímek.
Jestli se ale někde omílá slovo „metadata“ v souvislosti s digitální fotografií, pak to je nejčastěji u již zmiňovaných údajů o samotném snímku, které uloží do obrazového souboru fotoaparát. Tato metadata se ukládají do EXIFu, jistým způsobem standardizovaného formátu. EXIF pak následně mohou použít aplikace při zpracování fotografií, například při konverzi RAWu nebo při skládání HDR fotografií. Rovněž se z nich můžete dozvědět údaje o použité technice, cloně a času a mnohé další. Nakolik je dokážete využít, to už záleží na vás, vašich znalostech a softwaru, který máte k dispozici.
Hledejte...
Kromě těchto základních metadat v EXIFu můžete k fotografii sami přiřadit další údaje, klíčová slova, popisky, copyright, autora, GPS souřadnice… ovšem důležité je podotknout, že o tato data přidělená k fotografiím lze snadno přijít. Buďto je můžete nechtěně smazat při nesprávném uložení snímku, nebo zcela úmyslně, tedy pokud vám to váš fotoeditor či správce fotografií dovolí. Obrazová data však bývají více spjata se samotným obsahem fotografie a odstranit je není jednoduché, resp. vůbec možné. Jejich podoba se totiž odvíjí přímo od podoby snímku, se kterým pracujete.
Informace z obrazu
Při barevných úpravách se může hodit sledovat nejen histogram v jednotlivých barevných kanálech, ale i údaje, které například Photoshop zobrazuje o konkrétním bodu na panelu Informace. Primárně mívám zapnuté údaje ze dvou barevných prostorů Lab a barevného prostoru upravované fotografie, což bývá typicky RGB. Lab prostor totiž zobrazuje tři kanály – jasové a barevné kanály a a b. V kanále a se pohybujete od zelených do červených odstínů a v kanále b od modrých po žluté. Jejich hranici tvoří 0. Jestliže se podíváte na přiložený obrázek, dozvíte se z něj, že na místě, kde byla myš nad fotografií, jde fotografie do zelena a modra, protože jsou zde záporné hodnoty. To může pomoci při ladění vyvážení bílé či dalších barevných úpravách.
Černočerný graf
Jedny ze základních informací o fotografii vám dá histogram. Dříve velice často používaný nástroj při vyladění expozice integrovaný do nástroje Úrovně se dnes posunul už spíše na historickou kolej vzhledem k tomu, že do fotografie zasahuje docela hrubým způsobem. Histogram znázorňuje zastoupení jasů ve fotografii od těch nejtmavších partií (vlevo) po ty nejsvětlejší (vpravo). Veškeré obrazové informace překračující hraniční body černé a bílé již nejsou na fotografii zaznamenány – a říká se jim přepaly. Může tak sloužit pro zpětnou kontrolu, nebo pokud váš fotoaparát umí zobrazit živý histogram, pak ještě před zmáčknutím spouště.
Histogram je užitečným pomocníkem nejen ve své černobílé podobě, ale i v barvách. Máte totiž přehled o zastoupení jednotlivých složek a víte například, že stíny se topí v modrých odstínech, nebo že jasy jsou moc do žluta. Následně tak fotografii můžete upravit s těmito vědomostmi.
Vyběhnout na ten kopec
Z dalšího nástroje, který souvisí s úrovněmi, toho příliš o fotografii nezjistíte. Pomůže vám ale při tonálních úpravách (a v jednotlivých barevných kanálech můžete ovlivnit i barevnou podobu snímku). Nástroj se jmenuje Křivky a podobně jako Úrovně je součástí snad každého editačního programu. Zmiňujeme se o něm v té souvislosti, že někteří vývojáři přímo do grafu Křivek promítli graf Histogramu, čímž tento nástroj posunuli zase dále.
Adobe Photoshop například zobrazuje pouze statický histogram originálního snímku, kdežto Zoner Photo Studio mění podobu histogramu za křivkami podle toho, jak s křivkou hýbete. Kromě náhledu na snímek samotný tak máte i přehled, jak se změní tonalita snímku.
Pryč s daty
Máte potřebu datové bloky (tedy metadata jako EXIF, klíčová slova atd.) ze svých fotografií odstranit? Velice rychle a jednoduše to lze udělat v Zoner Photo Studiu v menu Správce Informace | Operace s informacemi | Odstranit informace, čímž smažete jakékoli neobrazové informace z fotografie, nebo položkou Odstranit datové bloky z JPEG, která vám dovolí vybrat, která data chcete odstranit a která případně zachovat.
Rozlišení a pixely
Při zpracování fotografií pro tisk na větší formáty či provádění výřezů a následném tisku i na standardních 10 × 15 cm je pro kvalitu rozhodující především počet obrazových bodů, tedy megapixelů. Setkáte se i s dalším pojmem rozlišení, často doprovázeným zkratkou DPI neboli počet obrazových bodů na palec. Fotografie na monitoru vypadají dobře i při nízkém DPI, ovšem při tisku se nedostatečné rozlišení může snadno projevit. Pro kvalitní tisk se používá hodnota 300 DPI, lidský zrak přitom přestává rozlišovat detaily od 200 DPI výše.
Snadno tak zjistíte, jak kvalitně můžete svou fotografii vytisknout, aniž by byl výsledný tisk postižen nežádoucími artefakty, jako je shlukování pixelů v jemných barevných přechodech. Pro náš ukázkový snímek by tak limit velmi kvalitního tisku byl 34,14 × 22,76 centimetrů při 300 DPI. Kdybychom se však spokojili se 150 DPI, což se dá u tisku většiny fotek stále akceptovat, pak by rozměry výsledné fotografie mohly být dvojnásobné.
Co řekne samotný formát?
Ledasco vám může napovědět i samotný formát, ve němž máte fotografii uloženou. Typický JPEG, nebo surový RAW? Oba formáty mají své použití a často mezi jedním a druhým stojí TIFF. S nějakým druhem RAWu pracuje každý fotoaparát a ty, které jej dovolí i uložit, vám poskytují širší možnosti převodu surových dat do obrazového souboru. JPEG vám otevře kdejaká aplikace, ale RAW budete muset nejprve konvertovat na JPEG či TIFF. TIFF pak poskytuje neztrátovou kompresi, a hodí se tak na jednotlivé mezikroky v úpravě fotografií.
S dostačující hloubkou
Fotografie je v počítači uložena v jednom z typů souborů grafického formátu. Jestliže vezmeme ten nejběžnější a nejrozšířenější z nich, JPEG, pak se jedná o typický rastrový obraz. Snímek je složen z rastru, tedy z pole obrazových bodů, pixelů. Každý pixel má specifickou hodnotu, která určuje jeho barevnost a tonalitu. To, jak dobře dokážete specifikovat barvu konkrétního obrazového bodu, určuje bitová hloubka.
Pro fotografa, který chce zachovat co největší množství detailů, se tak hodí, když je bitová hloubka co největší. Naše ilustrační výřezy z fotografie se 4 a 8 bity na pixel ukazují, jaký má vliv nižší bitová hloubka na výslednou podobu obrázku. Rozdíly mezi 8bitovou a 16bitovou barevnou hloubkou se stírají, mohou se však projevit v jemných barevných přechodech a při časté úpravě a ukládání obrazu. Proto se například fotografie, které potřebují profesionální výstup, ponechávají před odesláním do tisku v 16bitovém TIFFu, který navíc není ztrátový jako JPEG.