John Dewey popisuje situaci jako určitý komplexní průsečík věcí, které jsou spolu propojené a které na nás působí.
Abychom se byli schopni se situací nějak vypořádat, musíme být schopni se v těchto vztazích náležitě zorientovat, pochopit je. Podobně Martin Heidegger uvažuje o situaci, do které jsme vrženi, jako o určitém stavu světa, ve kterém se v daném okamžiku nacházíme, který nazíráme a jednotlivé fenomény se nám v něm postupně zjevují.
Nikdy – a zde se Heidegger shoduje s Deweym – nemáme možnost poznat vše, co se v dané situaci objevuje, co v ní vystupuje v úplnosti. Nikdy nemáme nad situací plnou kontrolu ve smyslu, že bychom si mohli říci, že jsme zvážili všechny možnosti.
Jedinou výjimkou je hra. Například u šachů takové rčení principiálně můžeme udělat. Ve chvíli, kdy ho lze ale provést s lidskými možnostmi zcela, je zřejmé, že hra se blíží ke konci. Množství možností se nezadržitelně snižuje, situace je stále jasnější. Proto mnoho hráčů takové partie nedohrává a hra končí nějakou dohodou o vítězi, protože její konec nemá charakter opravdové hry, ale jen dohrávání, mechanického pohybování s figurami.
Ludwig Wittgenstein si myslel, že svět je tvořen a ohraničován větami, z nichž každá může vyjadřovat jednu myšlenku. Jednotlivé věty na sebe navazují jen volně, nemohou se příliš svým vyzněním ovlivnit. A když není jasné, co daná věta znamená, nastupuje na své místo filosofie, která má za cíl projasňovat věty. Nic více, nic méně.
Taková atomicita světa vzala postupně za své a svůj podíl na tom mají také kognitivní vědci tzv. druhé generace, spojované se jmény jako je Gorge Lakoff a Mark Johnson. Těm se podařilo ukázat, že v našem vnímání i jazyce existují struktury, které jsou komplexní, neatomické, které předpokládají složitost situace, kterou určitým způsobem zachycují a analyzují. Tím postupně dali prostor metafoře, jako jedné ze základních „velkých“ významových jednotek.
Faktem zůstává, že naše životní zkušenost se situací je téměř vždy komplexní. Konsenkvencialistická etika se stala rychle utopistickou v tom, že nikdy nemůžeme dohlédnout všechny následky toho, co děláme. Na to je svět příliš složitý, příliš propojený a komplexní. Téměř nikdy nedokážeme prohlédnout ani strukturu jevu, který je před námi, fenomény se nám sice zjevují postupně, ale jakoby ne dost obsáhlým způsobem na to, abychom se dané situace mohli plně zmocnit. Doslovná analýza světa, tak jak s ní pracoval ve svém traktátu Wittgestein je nemožná.
Snímek Start je zachycením počátečního vhledu do situace. Do situace, která má, slovy Jana Patočky, ontologickou dispozici pohybu, ve které je změna a vztahy dynamicky se měnících konfigurací osob tím, co ji utváří. Snímek ukazuje, že nic, co vidíme není takové, aby to bylo jisté, na nic se v něm nedá spolehnout jako na pevné a neměnné. A přesto v něm jasně rozeznáváme děj, běžecký závod, dlažební kostky, pohyby jednotlivých závodníků.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Stanislav Chlup, jenž jej pořídil navíc technikou dosti obdivuhodnou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jaké máte limity? Emil Zátopek měl údajně heslo, „když nemůžeš, tak přidej.“ Ostatně proces sebepřekračování je asi tím, co každého z nás posouvá stále dále. Slovy Františka Saleského, „co nic nestojí, za nic nestojí.“ Takový je snímek Beautiful limits od Dark Enemy.
Beautiful limits, foto: Dark Enemy
Jgf3 se naopak otázkou, která navazuje na tradici polské literatury – quo vadis – ptá každého z nás. Každý může být poutníkem, každý může někdy zapomenout, kam jde, každý by měl mít možnost se ohlédnout.
quo vadis, foto: Jgf3
Napol nabízí snímek téměř strašidelný, ve kterém si pohrál s odrazem, výtvarným zpracováním i celkovou atmosférou.
A na závěr ještě „fotobanková“ pletivová abstrakce v podání kuldas s názvem URB5636pex. Ukazuje, že fotografie nemusí být vždy umělecká či dokumentaristická, že i její užitný ráz může být něčím přínosný nebo zajímavý.
URB5636pex, foto: kuldas