Stará místa mají svůj nepochybný půvab a krásu, je za nimi příběh či myšlenka, která z nich dělá neopakovatelný monument – ať již jde o berlínský Tempelhof, havířovské vlakové nádraží nebo opuštěnou zastávku.
Člověk je tvor, jehož přirozeným prostředím se stalo město či vesnice, prostor dobře ohraničený, urbanizovaný, přizpůsobený potřebám a pocitu bezpečí. V Eposu o Gilgamešovi je tato situace pěkně popsána tím, že dobro, řád a prostor pro příjemný život vůbec je uvnitř hradeb, zatímco za nimi vládne smrt a chaos.
Člověk je tak zcela přirozeně veden k tomu, aby určitý druh architektury kolem sebe rozvíjel a provozoval. Na druhou stranu jde vždy o díla, která vychází z určitého kontextu, mají vztah ke konkrétním potřebám a požadavkům své doby a později se mohou stát pro společnost obtížně využitelná.
Stejně je na tom například Tempelhof v Berlíně – jde o letiště spojené se silnými příběhy především studené války, ale současně o místo, které leží uprostřed zástavby, takže na něj už žádné letadlo nemůže ani dosednout, ani z něj vzlétat. Podobně nádraží v Havířově, které je pro své kvality bruselského stylu zajímavé a architektonicky cenné, je vzhledem ke své velikosti i poloze obtížně použitelné pro komfort cestujících vlakem.
Otázkou, zda starou zástavbu zbourat a nahradit novou, jako se to dělo při asanaci centra Brna na přelomu devatenáctého a dvacátého století, nebo se snažit určité prvky zachovat (ale které?), se dnes zabývají nejen architekti a historici, ale také občanští aktivisté, obyvatelé daného místa a řada dalších lidí. Bez jednoznačného koncensu.
stará zastávka, foto: vhumanik
Vhumanik na snímku stará zastávka nabízí pohled, jakým reflektovat krásu míst, která na první pohled nemusí být zajímavá či prvoplánově krásná. Je vždy nutné v nich najít určitý genius loci, atmosféru a kontext, ve kterém jejich obsah vynikne. Kapkami pokryté sklo a černobílé provedení snímku mají tuto atmosféru určité nostalgie navodit a také se jim to daří. Dávají prostor divákovi, aby si do dané kompozice sám projektoval své cestovatelské zážitky, nebo místa, která již velkou část svého lesku ztratila, ale z nějakých důvodů je má rád.
Gratuluji autorovi k podařené fotografii týdne a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků.
Nepochybně mezi nejkrásnější zahradní či parkové komplexy v Česku patří ty kroměřížské. A právě ten laděný do anglického kabátu, s altánky, stavbami a zámkem v pozadí je dle mého soudu mnohem hezčí, než známá Květná zahrada. Snímek Podzámecká od pana Adamce je pokračováním jeho pečlivé, systematické práce s tímto parkem a hledáním syntézy mezi živočišnými, rostlinnými, ale také neživými komponenty v tomto rozsáhlém prostoru.
Podzámecká, foto: adamec
S atmosférou se snaží pracovat také Martin Rak, když zachycuje kovové oko na úvaz lodí ukotvené do kamenného nábřeží, mlhou zahalenou řeku a z ní vystupující most na snímku Nábřeží.
Nábřeží, foto: martas
Belrok nabízí jarní svěží pohled na čtenáře, který svým intelektuálním výkonem mění a formuje své okolí. Snímek nese název Knihomol.
Knihomol, foto: belrok
A na závěr ještě jeden cestovatelský pohled do pouštní krajiny, již chybí voda, který nese název Atacam a jeho autorem je Mau.
Atacam, foto: Mau