Začátek kalendářního roku je pro většinu lidí okamžikem, kdy se snaží najít cestu k lepšímu životu. Často přitom sahají po tom, co je pro ně snadno připravitelné a do značné míry povrchní.
Lidé chtějí zhubnout nebo přestat kouřit, ale nechtějí přemýšlet nad tím, k čemu jejich život vlastně je, jakým směrem jej chtějí nasměrovat. Bulharské přísloví, že kdo neví, kam jde, dojde někam jinam, je v tomto kontextu pravdivé dvojnásobně.
Předně klesá šance na úspěšné splnění všech předsevzetí. Protože těch pár kilogramů navíc nebo cigaret vlastně není tak špatných a žít se s nim nějak dá. Druhý rozměr je také neméně důležitý. Oněmi předsevzetími člověk často maskuje mnohem složitější problém, neexistenci své vnitřní orientace v životě, ztrátu životního směru.
Martin Heidegger říká, že život je nepřetržitou sérií voleb. Ve chvíli, kdy se pro některou z možností rozhodnu, ztrácím všechny předchozí. Neexistuje rozhodnutí, krok, který by mohl člověk vzít zpět. V neúprosném čase se mění lidé i situace, ve kterých se nacházíme. A právě proto má zřejmě cenu se zastavit více a podívat se po hlubších souvislostech, popřemýšlet po směru a technické detaily řešit až jako projev tohoto hlubšího rozhodnutí, totiž vědomí životního směru.
Snímek . ? . zachycuje starší ženu na rozcestí. Uprostřed polí může spíše tušit směr, než přesně vědět, kam která cesta povede. Obraz postavy s holí, která má problémy s chůzí je v tomto kontextu výmluvný. Musí dávat pozor, aby neuklouzla, a nemá možnost se vrátit zpět. Cesta je na to příliš náročná. Je sama. Nemůže se spolehnout na pomoc druhých ani nějaké instituce, musí volit cestu, která – podle ní – povede k cíli.
Gratuluji autorovi fotografie, kterým je bacil2 k podařenému, kompozičně i atmosférou zajímavému černobílému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Shimmell si pěkně hraje s kontexty, které člověk pohybující se po ulici nevidí. Tyto kulisy přitom vytvářejí divadlo, ve kterém se jím fotografované objekty pohybují, jsou herci, aniž by o tom věděli. Odvíjí tak dvě roviny příběhu, jednu v mysli své a diváka, druhou v myšlení ženy sedící na lavičce. Fotografie nese příznačný název reserve.
Snopa pak dává nahlédnout do atmosféry své novoroční procházky fotografií, na které je strom, domy, sníh. To vše ponořené v tichu, které jakoby zvalo k meditaci, ztišení, vážnosti, tedy činnostem, které jsou obvykle v přímém rozporu s tím, jak je oslavován začátek nového roku. Snopa svým snímkem O půlnoci zjevně preferuje krásu před veselím.
O půlnoci, foto: snopa
Lednová Vysočina. je krajinářským počinem, který se snaží kombinovat rozměr dokumentaristický s uměleckým. Autorem je sokis.
Lednová Vysočina, foto: sokis
Že jsou selfie záležitostí mobilních telefonů a absolutní absence umění? Snímek od Mihau se snaží nabídnout jiný pohled. Provedením profesionální, řemeslně bezchybný snímek ženy, která je dokonale připravená, nalíčená, selfie očekávající; bez momentu překvapení, spontánnosti, okamžitého nápadu.
