Fotografie o zhmotnělých monádách, tichu a normalizačním dívání se do země, avšak s rozměrem světla naděje. Světla, které nás může spojit s přítomností.
Je ráno, avšak stále ještě tma. Mlha svým mléčným rouchem oděla celé město a každý člověk je ještě izolovanější než jindy. Zatímco běžně jej druzí lidé příliš nezajímají, a když do sebe nevrazí, tak se na jejich tvář pořádně ani nepodívá, dnes je to jiné.
Kapičky vody doprovázející sychravé počasí činní každého jedince izolovaným nejen ve své monádě samostatného bytí, ale také vizuálně. Z druhých nevidíme více než stíny. Zima nutí člověka se více zabalit do svého kabátu, schoulit se a příliš se nerozhlížet, neboť jakákoli expresivní pohybová kompozice bude mít za následek kontakt s vlhkých vzduchem či oděvem.
Lidé tak stojí bez hnutí, čekají na autobus ve světě svého mikrokosmu, ze kterého nevycházejí z důvodu objektivních okolností. Říká se tomu komfortní zóna a ta v případě takového počasí těsně obepíná fyzický nosič monády každého člověka.
Leibniz by měl radost – až městská kultura a sychravé počasí postmoderní společnosti jeho myšlenky dostatečně zhmotnily, takže jsou patrné i méně zdatným pozorovatelům. Své studenty filosofie tak můžeme vzít místo teoretického výkladu na zastávku a nechat je čekat a tupě sledovat neostré kontury muže s taškou.
A pak je zde stará Karosa. Autobus, který je pro velkou část české populace symbolem spolehlivosti, běžného cestování, nekončící vytrvalosti, ale také velkého nepohodlí. Dopravním prostředkem, který nás převážel mezi městskými částmi i vesnicemi, za velkého hluku, třepání a zimy. Většinou netopí, řidič nic neřeší. Jede a nezajímá ho, koho veze, jak se cítí. Karosa je symbol normalizačního přístupu, kdy vše na první pohled funguje, ale každý se dívá jen těsně před sebe, v úzkostné snaze aby neviděl druhého člověka.
Snímek Karosa od Miroslava Koudelky je krásnou ukázkou atmosféry starých časů, na které někteří s nostalgií vzpomínají. A současně dobrým zrcadlem pro každého, kdo se této nekritické ideji oddá. Zaujme atmosférou, hrubým zrnem, které dotváří dojem mlhy a mírného mrholení. I světlem svítícím kdesi vysoko, snad jako symbol toho, že zde přece jen existuje naděje. Naděje, že autobusák otevře dveře a člověka čekajícího venku schová a dostane za to úsměv. A své bytí obohatí péčí o druhé.
Czech158 je fotograf, jehož snímky se poznávají většinou velice snadno. Jen málo kdo je ve své tvorbě tak ovlivněn Dalím a surrealismem, jako on. Snímky na pomezí snu, vysoce strukturované a přeplněné kompozice, pohybující se na hranici kýče, se kterým ale bojují antilaciností. Tento snímek nese název Loutkář... , a dává pohlédnout do světa člověka, který pečlivě tahá za správné nitky.
Loutkář..., foto: czech158
Také Paklík má svá snadno identifikovatelná témata, mezi která patří obchodní centra. Na ta se přitom typicky nedívá jako na chrámy konzumu, ale snaží se zachytit subtilní dialog mezi architektonickou strukturou a člověkem v nich. Na fotografii cestovatelky z OC z Olomouce si pěkně hraje s netypickou kompozicí.
cestovatelky z OC, foto: shimmell
Mila… nabízí černobílý snímek, který vytváří zajímavý kontrast mezi industriálními stavbami, které působí dojmem neživé konstrukce z doby dávno minulé a v tomto okamžiku aktivními sportovci, běžícími na lyžích. Pohyb a stabilita, klid a aktivita. V těchto dichotomiích je vystavěný snímek CCS.
Jelikož byl uplynulý týden poměrně astronomicky bohatý, připojujeme ještě snímek hvězdný. Tento je v podání Pera Luňáka, který si pohrál s expoziční dobou a nabídl fotografii s názvem Hotel Harasov jako kdyby postavil chátrající stavbu, dříve tak krásnou a slavnou, ke stálicím, které jsou po dobu našeho života většinou neměnné.
Hotel Harasov, foto: player