Co je to čas? Dokud se mne na to nikdo nezeptá vím to, ale jakmile mám odpovědět, uniká mi to. Tak nějak by bylo možné parafrázovat slavný výrok, jehož autorem je Aurelius Augustinus.
Ten ve svém díle Vyznání nabízí poměrně systematickou analýzu toho, že běžná lidská představa pojmu čas, je zoufale nedostatečná. Přesto s ní lidská řeč běžně pracuje, takže čas plyne, běží nebo dokonce utíká. Jako by byl řekou nebo atletem.
Tato personalizace času má jistě své opodstatnění – člověk je bytostí časovou, svět vnímá v čase a s časem. Každý náš výrok, každá úvaha, jazyková hra, to vše má svou povahu ukotvenou v čase. Ostatně, když nad něčím přemýšlíme nebo o něčem vypovídám, děje se tak právě v časové dimenzi. Moderní myšlení pak zdůrazňuje bytí jako proces a fyzika bude čas stále více problematizovat. Čím méně jsme si tedy jisti časem, tím více ho potřebujeme a stavíme ho do středu našich úvah a pozorností.
Fotografie je času prostá. Zachycuje jeden okamžik, scénu zbavenou dynamiky časovosti. Přesto je nastavení expozice snímku jednou ze základních řemeslných činností, je to právě rychlost závěrky, která je základním technickým parametrem. Fotografie tak nikdy nezachycuje okamžité „teď“ nýbrž jistý – byť třeba ne zcela dlouhý interval. Také divák, tedy konzument fotografie, ji vnímá v jistém časovém rámci. Poznávat bez času nelze.
jak běží čas metrem, foto: Jokr7
Člověk přistupuje k snímku, prozkoumává ho, postupně odhaluje jeho jednotlivé vrstvy, významy, objekty. Nahlíží na něj v perspektivě času. A když se k němu po čase vrátí, vidí fotografii opět trochu jinou. Také s touto dimenzí fotografie musí fotograf počítat.
Snímek jak běží čas metrem pracuje s textovou dvojznačností. Na jedné straně akcentuje prostoročasovou dimenzi, snad odkazujíce k Minkowského čtyřrozměrné geometrii, na druhé straně s metrem spojuje zachycený fyzický objekt. Dlouhou expozicí vytváří dílo se zcela nejasnými konturami, s jistou dávkou tajemnosti a neostrosti, které nabízí ve svých fundamentálních otázkách také obecná relativita.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je Jokr7 a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Mohou zrát fotografie jako víno? A může zrát fotograf? Snímek Na vedlejší koleji je jedenáct let starý, nově uchopený, interpretovaný, podzimní, barevný, malebný. Autorem je Highradek.
Na vedlejší koleji, foto: Highradek
Nech to para tlačí! od Ivana 76 je detailem motoru, ochutnávkou atmosféry průmyslové revoluce a železných ořů, monotónně oddechujících na kolejích.
Nech to para tlačí, foto: Ivan 76
Kdo se bojí výšek? Co je riziko a co risk? Jak často balancujeme na laně? A máme jištění? To jsou jen některé otázky, které otevírá svým snímkem Balian. Zachycuje muže, který po laně stoupá vzhůru a strom, který snad již dodýchal. Fotografie nese název Šikmá...
Šikmá..., foto: Balian
A na závěr ještě barevně kompoziční zajímavost z rukou Vlastimila Pibila – Okno na zámku..., které místo vitráží nechalo malovat přírodu. A dobře udělalo.