8
Fotogalerie

Za tygry do Indie

„Vítr, strom i vodní tok, celá džungle chraň tvůj krok.“ Těmito slovy končí jedna z nejkrásnějších knih o přírodě, Kniha džunglí spisovatele Rudyarda Kiplinga. Když jsem ji jako malý kluk dostal, sněžilo a o indické džungli se nechalo jen snít.

Text: Petr Slavík
O mnoho let později jsem se ocitl na místech, která inspirovala autora, abych s fotoaparátem hledal zvířecí hrdiny svého dětství.

Ze sloního hřbetu

„Mr. Slagik“, čtu zkomoleninu svého jména načmáranou na kartonu. „To jsem asi já,“ proderu se povykujícím davem k člověku, který se po následující měsíc má stát mým průvodcem na cestě za jednou z nejkrásnějších velkých koček – tygrem indickým. Je hodina po půlnoci, když nakládáme má zavazadla do starého osobáku před letištěm Indiry Gándhíové. Krátce nato nás polkne horké a páchnoucí Dillí. Proplétáme se dopravou, která jako by nevnímala tu pokročilou noční hodinu a houstne směrem k výpadovce na sever.

tygr.jpg 
Nikon D2X, Nikkor 200–400 mm F4 G ED-IF AF-S VR, F7,6, 1/60 s, ISO 500

Smog, náklaďáky, rikši, pach moči a výkalů na středových ostrůvcích. Začíná pršet a my zůstáváme viset v koloně dvě stě kilometrů od Rámnagaru, vstupní brány do Corbettovy tygří rezervace, pojmenované po lovci lidožroutů, spisovateli a ochránci přírody, plukovníku Jimu Corbettovi. Rozmoklé uličky městečka Rámnagaru nějak nezapadají do tohoto ročního období.

„Nemají monzunové deště přijít až za měsíc?“ ptám se svého průvodce Prithviho, který se marně snaží vyměnit dolary v pouliční směnárně. „Mají...“ trochu nepřesvědčivě odpovídá do bubnování deště na střechu z vlnitého plechu. Než se nám podaří sehnat povolení ke vstupu do parku, pronajmout džíp a nakoupit nějaké zásoby, déšť pomalu ustává.

běžící laně.jpg 
Nikon D2X, Nikkor 200–400 mm F4 G ED-IF AF-S VR, F12, 1/80 s, ISO 800

Ještě tentýž večer projíždíme početným stádem slonů, kterým stavba přehrady na řece Rámganze narušila prastaré migrační trasy. Je nádherné světlo. Déšť vyčistil vzduch od prachových částic. Nízké paprsky podvečerního slunce osvětlují skupinku slonic s mláďaty. Když se přiblížíme, slonice nervózně větří. Teprve po chvíli si všímám ošklivé boule na pravé zadní noze jednoho ze slůňat. Samice se ho snaží postrkovat chobotem, ale slůně odmítá pokračovat v chůzi. Přestože se snažím být při fotografování divokých zvířat jen nestranným pozorovatelem, jsou chvíle, kdy se emocím nelze ubránit.

První den projíždíme park v malém otevřeném džípu, kterému zde říkají gipsy, a hledáme tygří stopy. Brzy nacházíme v říčním bahně otisky tlap obrovského samce. Dvě hodiny je se střídavým úspěchem sledujeme. Jsou úplně čerstvé. Značky moči na kamenech ani nestačily uschnout. Když si o ně otřete prsty, jejich pach připomíná vařenou rýži basmati. Tygr nemůže být daleko!

dvojče-hra na lov.jpg
Najít v divoké přírodě odložená mláďata tygra je pro každého fotografa svátkem. Čekají na svou matku na jednom místě, než se vrátí z lovu. Na snímku je čtrnáctiměsíční sameček „lovící“ svou sestru. Tygr indický, NP Bandhávgarh. Nikon D2X, Nikkor 200–400 mm F4 G ED-IF AF-S VR, F6,7, 1/400 s, ISO 400

Stádo jelenů axisů na okraji džungle se chová velice nervózně. Neustále větří a otáčí se směrem k porostu. Volíme vhodné místo k čekání a dalekohledem pátráme po okolí. Slunce stoupá. Teplota se stává nesnesitelnou. Axisové uléhají do stínu. Šance spatřit tygra je pro tuto chvíli pryč. Vracíme se do kempu, abychom se odpoledne pokusili najít tygra ze sloního hřbetu. S problémy se nám podaří sehnat starou slonici.

Ostatní sloni byli bez ohledu na rezervace poskytnuti VIP turistům a vydávají se tam, kde ráno jeden ze strážců zahlédl tygra. Když se chceme vydat stejným směrem, je nám velice jasně naznačeno, abychom od svého záměru upustili. Opouštíme kemp opačným směrem podél řeky Rámgangy. Pobřežní porost marihuany sahá jízdní slonici až k bokům. Při každém jejím kroku se ze země zvedne oblak drobounkých mušek, aby trápil zvíře i jeho náklad. Chráním fotoaparát starým povlakem od polštáře a celkem marně se pokouším udržet si čisté oči. Každou chvíli mi v nich přistane malý hmyzí trapič.

 

Národní park Bandhávgarh

  • skalnaté kopce, bažiny, listnaté lesy a louky
  • velká šance na spatření tygra (nejsilnější populace v Indii)
  • uzavřen od konce června do října
  • pohyb v parku je omezen návštěvními hodinami (6,15–10,00 a 14,15–17,45)
  • nejvhodnější doba návštěvy je od března do června

Corbettův národní park

  • leží v údolí řeky Rámgangy
  • povolení a objednávky vyřizuje správa parku v Rámnagaru
  • park je uzavřen od 16. června do 14. listopadu
  • safari na slonech nebo v džípu – je nutné si rezervovat s předstihem

Národní park Ranthambhór

  • skalnaté rokliny pod zříceninou staré pevnosti, tajemná zákoutí kolem bývalých mahárádžových loveckých altánů, indická buš
  • pohyb po parku je omezen na několik hodin ráno a večer
  • uzavřen od června do října, v sezoně ceny služeb několikrát narůstají

Národní park Kánha

  • louky, bažiny, nízké kopce a salové lesy
  • do této oblasti umístil Rudyard Kipling děj Knihy džunglí
  • uzavřen od konce června do konce října
  • kromě tygrů zde můžete vidět největšího tura na světě – gaura, jelena barasingu nebo velmi vzácné divoké psy dhóly
 

Mahaut vhání slonici do říčního proudu. Té se to příliš nelíbí a vztekle mlátí chobotem do hladiny. „Co se děje?“ ptám se mahauta. „Asi je něco ve vodě!“ Dvěma údery železného ankusu nutí zvíře k poslušnosti. Uprostřed toku se slonice opět zastaví a svou nechuť pokračovat dává najevo tak jasně, že mám problémy udržet se na jejím hřbetu. Nakláním se, abych viděl, co jí tak vadí. Zkoumám kalnou vodu pod sebou, když mi přeběhne mráz po zádech. Zvednu hlavu a dívám se do tygřích očí. Jako by se do mě vpíjely.

Přípitek s Ledňáčkem

Nádherný mladý samec dává najevo svou nelibost nad naší přítomností neklidným šleháním ocasu a občasným zavrčením. Snažím se udělat nějaké snímky, ale slonice se neustále pohybuje. V té chvíli nás od sebe nedělí víc než patnáct metrů. „Křičte!“ vyhrkne mahaut zcela nesmyslný povel a zběsile mává rukama. Zešílel, je první, co mě napadne.

Takové chování v blízkosti velké kočky je sebevražda. Tygr ale už není tím nejnebezpečnějším zvířetem na scéně. Z džungle vyšel slon s dlouhými kly a silné výtoky na spáncích svědčí o jeho stavu. Říjný samec! Napadá vše, co se mu připlete do cesty. Řeka, tygr, sloní samec v říji a uprostřed toho trojúhelníku tři blázni zběsile povykující na hřbetě staré vyděšené slonice ve snaze zahnat nezahnatelné. Kdo uteče, vyhraje, řeší situaci naše slonice a prchá do porostu bez ohledu na svůj náklad.

langur.jpg 
Kooperace tlupy langhurů se stádem axisů připomíná podobné užitečné spojení z afrického
kontinentu, kde pro zvýšení vlastní bezpečnosti spolupracují paviáni a impaly. Klidně sedící
hlídka znamená, že v blízkosti žádný predátor není. Langhur stříbřitý, NP Kánha.
Nikon D2X, Nikkor 200–400 mm F4 G ED-IF AF-S VR, F4,8, 1/1 000 s, ISO 400

Když si večer kontroluji fotografické vybavení, jestli neutrpělo naším neslavným ústupem, přinese průvodce Prithvi láhev místního piva s názvem Ledňáček. „Byl jsem tady třináctkrát a nikdy jsem tygra neviděl. Džungle tě má ráda,“ říká. „Snad jí to vydrží!“ odpovídám s úsměvem a zvedám sklenici k přípitku.

Samec z Ranthambhóru

Pokud nemáte čas nebo finanční prostředky trávit v některém z indických národních parků celé měsíce, je fotografování tygrů věcí náhody a hlavně obrovského štěstí. Na dvou místech je pravděpodobnost pozorování této nádherné šelmy ale větší než jinde. Těmito místy jsou národní parky Ranthambhór a Bandhávgarh.

Do Ranthambhóru jsem přijel už na konci sezony. Většina hotýlků na hlavní silnici byla zavřena. V ubytovacím zařízení, lepší označení mě nenapadá, kde jsem měl rezervovaný pokoj, spal recepční na zemi. Náš příchod nesl dost nelibě. Asi se mu něco hezkého zdálo. Sehnat džíp také nebylo jednoduché.

ovce-himaláj.jpg 
Cesta za levhartem sněžným vedla i přes horské pastviny.
Nikon D200, Nikkor 17–55 mm F2,8 G ED-IF AF-S DX, F18, 1/40 s, ISO 100

Když se mi z malého terénního auta podařilo vyhnat dva z místních, kteří o sobě tvrdili, že jsou těmi nejlepšími stopaři na světě a jen oni dokážou tygra najít, mohli jsme v odpoledních hodinách (v této době lze park navštívit jen jedenkrát za den) vjet do parku. Během půlhodiny jsme objevili tygřici, která se po horkém dni chladila v malém jezírku, jednom z posledních zdrojů vody.

Užívala si siesty a džíp jakoby ani nevnímala. Náhle zvedla hlavu, zavětřila a prudce vyskočila z vody. Lehkým klusem zmizela v džungli. Snažil jsem se zjistit, co ji vyrušilo. Slunce zapadalo a světlo se rychle vytrácelo. V té chvíli se ze stínu vynořil velký tygří samec. Namířil si to přímo k jezírku. Jen na okamžik se zastavil a přes rameno se upřeně zahleděl na džíp. To byla poslední šance k vytvoření portrétu velké kočky. On byl důvodem, proč samice tak rychle vyklidila pole.

Dvojčata

„Rychle, rychle!“ popoháním ráno řidiče, abychom vyjeli co možná nejdříve. Přesto se řadíme do fronty u brány parku až na páté místo. Ve dvou řadách tu stojí džípy ověšené turisty, převážně z řad bohatých Indů. První vchází do parku jízdní sloni se svými mahauty, aby se ve vysokých travinách pokusili najít největšího indického predátora. Pak se zvedne závora. Připomíná to start rallye. Bezohledný a tvrdý. Poslední se prokousávají clonou prachu od kol těch rychlejších. Hon na tygra začíná!

pasačka.jpg
Děvčátko nesoucí žhavé uhlíky na terasovitých políčkách podhůří Himaláje jako by přicházelo z jiného století. Nikon D200, Nikkor 17–55 mm F2,8 G ED-IF AF-S DX, F6, 1/125 s, ISO 200

Situace se uklidní, až když se auta rozptýlí po parku. Teprve pak máte možnost se kochat krásou zdejší přírody a v klidu fotografovat ledňáčka nebo mandelíka, stádo axisů indických nebo divoká prasata. Idyla ale většinou netrvá dlouho. Zde se skloňuje pouze jedno slovo: TYGR! Když některá z posádek najde dravce, uvědomí o tom ostatní a cesty parku se opět stanou závodní dráhou.

V odlehlé části parku se nám jednoho pozdního odpoledne podařilo narazit na tygří mláďata. Čtrnáctiměsíční dvojčata. Samec a samice. Už od prvního pohledu snadno rozeznatelní díky robustnější hlavě samce. Matka vyrazila za potravou a odložila mláďata, aby jí při lovu nepřekážela. Koťata, která se velikostí už moc nelišila od dospělého tygra, zůstávala na jednom místě, aby je tygřice po svém návratu snadno našla.

makakové.jpg 
Samice makaka opatrně sleduje okolí, aby zjistila, jestli nehrozí nebezpečí. Makak rhesus, Corbettův NP. Nikon D2X, Nikkor 200–400 mm F4 G ED-IF AF-S VR, F9, 1/500 s, ISO 500

Věděl jsem, že mám několik desítek minut na nerušené focení, než se přiřítí další auta. První z nich mi najelo přímo před objektiv a zaclonilo výhled. Velice mě to překvapilo a vzápětí rozzlobilo. Znemožnit výhled osádce auta, která zvíře našla, je například při safari v Africe nemyslitelná věc. Nevybíravá slova na adresu bezohledného řidiče přehlušil zvuk motorů. Kolo na kolo, blatník na blatník. Dal jsem pokyn řidiči, aby vycouval.

Druhý den ráno byla mláďata stále na stejném místě. Matka patrně při nočním lovu neuspěla. Včerejší soumrak a zavírací hodina parku znemožnily mnoha osádkám vidět tygří dvojčata. Dnes o nich ví všichni. Džípy v půlkruhu obklopují tygřata. Stále přijíždějí další a derou se kupředu. Lidé přelézají z auta do auta. Zcela ignorují rady průvodců. Jedna rodinka si rozbaluje svačinu. Zvířata je vůbec nezajímají. Po konstrukcích otevřených terénních aut lezou děti. Často visí úplně mimo vůz. V blízkosti hladových koček velice nebezpečné. Jeden z džípů najede příliš blízko a mladičká tygřice s obnaženými špičáky dává najevo svou nevoli. Vzápětí obě zvířata mizí ve skalnaté rokli...

 

Někdy se stává, že plány z různých důvodů nevyjdou a člověk je nucen improvizovat. Tak jsem se náhodně dostal mezi himalájské pastevce a putoval s nimi až k hranici věčného sněhu, do království sněžného levharta. S nedostatečným vybavením, ve svetru a šále koupených na místním trhu, jsem se honil za duchem velehor s klukovskou paličatostí a naivitou. Nacházeli jsme pravidelně stopy i čerstvý trus této nepolapitelné kočky. Věděl jsem, že mám mizivé procento na úspěch, protože většina snímků tohoto tvora z divočiny je pořízena „fotopastí“. Nepřivezl jsem snímky irbise. Hory mi tentokrát svého chráněnce nevydaly.

pastevec_x.jpg
Léta strávená v horách vryla ovčákovi z vesnice Juni do tváře hluboké stopy vrásek.
Nikon D200, Nikkor 17–55 mm F2,8 G ED-IF AF-S DX, F5,6, 1/125 s, ISO 200 

Džungle ke mně byla štědřejší. Musel jsem ale najezdit po zdejších komunikacích více než dva tisíce kilometrů. Vyhrabávat auto z bahna, když monzunové deště přišly dříve, než měly. Prodírat se uličkami Džabalpúru plnými velbloudů, krav, potahů, rikš, aut, náklaďáků a lidí. Čekat hodiny u napajedla v národním parku Ranthambhór poblíž míst, kde kdysi lovil mahárádža. Prohledávat salové lesy Kanhy, které inspirovaly Rudyarda Kilplinga k napsání Knihy džunglí, a polykat prach na kamenitých cestách Bandhávgarhu, parku s nejsilnější populací tygrů v Indii. Pokaždé, když jsem měl pocit, že mám všeho plné zuby, mi džungle odkryla některé ze svých tajemství.

 
Článek vyšel v časopise DIGIfoto 11/2008

 

Určitě si přečtěte

Články odjinud