Sociologie se, jako většina společenských věd, nachází v jistém pnutí. Na jedné straně se snaží popsat procesy, jevy, spojení, která ve společnosti můžeme nacházet. Jde vlastně o činnost, která jako by se snažila zjistit si odstup od zkoumané skutečnosti.
Svět je laboratoří, velkým experimentem, který je možné studovat, analyzovat, popisovat. Jistě příliš složitým a komplikovaným na to, aby se naše predikce vždy přesně trefily do výsledku, aby naše teorie dokonale popsali určité jevy, ale přesto dost empirickou na to, aby bylo možné říci, věci se mají přibližně takto.
Někdy se od sebe diferencují společenské a humanitní vědy. A výše zmíněný pohled je typický právě pro vědy společenské, spojené se stále lepší metodologií a statistickými modely. Jenže, jak upozorňují zřejmě nejhlasitěji a nejvýrazněji Peter Berger a Thomas Luckmann, věc je složitější. To, že určitý jev popíšeme a vneseme ho do společenské diskuse, stává se součástí reality. Realita není něco, co by na řeči, mínění a poznání nezáviselo. Naopak – to, co vidíme je spojené se společenským předporozuměním skutečnosti. Jinými slovy můžeme říci, že každé uchopení skutečnosti má za následek její změnu. Ale i transformaci našeho vlastního pohledu na ni.
William Thomas tento fakt kondenzuje do jedné z nejznámějších sociologických pouček či teorémů – pokud je nějaký jev vnímaný jako skutečný, stává se skutečným ve svých následcích. Lidé se chovají tak, jako by byl pravdivý. Každý sociologický konstrukt, každá výpověď o společnosti, bez ohledu na to, zda je spojena s mýtem vědy, jak by řekl Paul Feyerabend, nebo jiným druhem vyprávění.
Tato propojenost mezi interpretací a zakoušenou zkušeností je tím, co dává všem společenským vědám mimořádně zajímavý ráz. Jestliže se někdy připomíná Francis Bacon s tezí, že vědění je moc, pak sociologie může jít ještě dále a tvrdit, že konstituovaný mýtus, představa o světě, kterou bude sdílet dostatečné množství lidí je tím, co není jen mocí, je to ontotvorná síla měnící svět.
Budu se jen dívat, slečno!, foto: hotmandarin
Myšlenka vědy, jako něčeho odděleného od předmětu zkoumání je něčím, co je v myslích mnoha lidí, především přírodovědcům silně zakořeněno. Tento fakt dokumentuje myšlenkový experiment, spojený s Albertem Einsteinem, Borisem Podolskym a Nathanem Rosenem – označovaný jako EPR paradox. V kvantové mechanice existuje omezení spočívající v tom, že není možné měřit současně s absolutní přesností určité vzájemně provázané veličiny.
EPR paradox tvrdil, že pokud si toto měření rozdělíme na dvě části (půlku veličin změříme na jedné a druhou půlku na druhé částici), získáme úplnou informaci. Nemůže přece záležet na tom, že ve vedlejší laboratoři někdo něco měří. Ukazuje se však, že tyto dvě částice jsou skutečně propojené – že měření není vnější pozorování světa, ale zásah do něj. I v té nejvíce empiricky čisté vědě, jako je fyzika.
Mýtus nezaujatého pozorovatele neplatí. Ani ve fyzice, ale ani ve společnosti. Jak hezky ukazuje Hannah Arendtová, největší zlo, kterého se může člověk dopustit, není nějaké jeho osobní hříšnost, tak hezky karikovaná Karlem Poláčkem na postavě Čeňka Jirsáka. Jistě, jednotlivý člověk může být špatný, nijak nejsme zbaveni povinnosti na sobě pracovat, ale nejnebezpečnější zlo se pravděpodobně děje právě ve figuře pouhého diváka. Ať již jde o útlak menšin, nástup fašismu v Německu nebo ekologické problémy, vidíme před sebou masu mlčících. Těch, kteří se tváří, se jich věci netýkají, že jsou příliš malí a bezvýznamní.
Vždy můžeme mluvit, vždy můžeme přemýšlet. A v souladu s tím, co tvrdí moderní sociologie, jsme vždy majiteli hermeneutických klíčů k tomu, abychom skutečnost nejen interpretovali, ale aby tato interpretace změnila to, co se kolem nás děje.
Snímek Budu se jen dívat, slečno! je ukázkou toho, že ono dívání se má přinášet slast. Nezaujatý pozorovatel je vždy spojený s nějakou libostí. A hotmandarin možná ukazuje viditelněji, než bývá běžné, že sami jsme vtaženi do příběhu. Dívání se není pasivním stáním opodál, je vtažením do děje, změnou reality. Gratuluji autorovi k pěknému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Jiří Z. pracuje, jako vždy, s tématem abstraktním, až poetickým. Jeho snímky zvou k jisté meditaci nad uměleckým dílem, k tomu, co bychom mohli označit jako vysokou kulturou. Tomu se ale brání, snaží se tuto pózu umenšit, často názvem snímku, který jej vrací dolů, zbavuje elitářství. Tentokráte označením přilétl k nám netopýr?
přilétl k nám netopýr ?, foto: Jiří Z.
LukášLaštovka nabízí mimořádně zajímavý fotografický kousek v podobě Už přicházejí.., pracujícím s ostrým kontrastem mezi jasností a ostrosti kategorie v podobě nadpisu či příkazu a rozmazaností a neostrosti na straně života.
Babyvrba si s fotkou Vítej kamaráde .. hraje, ukazuje vtip, nadhled, jednoduchost. Akcentuje, že dobrý snímek nemusí být nesen étosem estetické „umělecké“ složitosti, ale musí být sto jít na dřeň skutečnosti. A pak od ní poodstoupit.
Vítej kamaráde .., foto: babyvrba
A na závěr ještě zajímavé spojení básně a fotografického expresionismu od vhumanik v podobě snímku ….