Otázka „Kde jsi?“ se na první pohled může zdát banální. Asi každý čtenář těchto řádků ví, kde se právě nachází, že sedí v kavárně, doma či v tramvaji. Jenže zde začíná první potíž. Být někde je vztažené k subjektu a jeho vztahu k okolí.
Asi každý má místa, která jsou pro většinu lidí nezajímavá, ale pro něj samotného mají velkou cenu či kouzlo. Jistě můžeme odpovědět GPS souřadnicí a nadmořskou výškou, ale tím ve skutečnosti neodpovídáme na otázku, kde jsem já, ale na jakých souřadnicích se nachází mé tělo.
Fenomenologové často pracují s nevšední funkcí prostoru – prostor ustupuje osobě. Člověk, který je mi milý je mi bližší, i když je zrovna na druhé straně světa, než-li soused, se kterým jsem si vzdálen. Subjektivní blízkost má tedy přednost před fyzickým prostorem. Být někde je tedy otázkou po vztazích. Jaký je můj vztah ke konkrétnímu místu či skupině osob? Mohli bychom se ptát? Když někdo utíká do lesů či na poušť nejde mu o to, aby byl geograficky nejdále od nejbližšího města. Jde mu o vztah samoty a klidu.
Otázka má ale ještě jednu dimenzi, totiž ptaní se na roli ve světě. „Kde jsem a co zde dělám?“ To jsou základní reflektivní otázky, které dáváme studentům u státnic, u motivačních nebo kariérních pohovorů, pří mentoringu. Jaká je propozice subjektu k rozvrhu, který si zvolil? Tradičně je zde pak vidět dvojí pohled na povolání. Ten první počítá s nějakým vnějším zásahem – Bůh si danou osobu vyvolil za proroka či krále, ten může utíkat, schovávat se, chovat se nepatřičně, ale celého jeho počínání ve světě je otázkou dialogu s tímto vnějším voláním. Člověk může být šťastný a dobrý jen tehdy, když na toto volání dokáže říci své ano.
Je zde ale ještě jeden rozměr povolání, tedy subjektivní – neuposlechnout ho znamená vést nekonečný konflikt sám se sebou. „Vždycky jsem chtěl být či dělat, ale nevyšlo to protože…“ říkají různí lidé, čímž vlastně konfirmují to, že se ve svém životě dialog s vnitřním povoláním nezvládli. Být věrný sám sobě a hledat to, k čemu je člověk povolán je pravděpodobně mnohem těžší a zodpovědnější úkol než první koncept povolání někým třetím.
Snímek . /. je zachycením jisté samoty a jedinečnosti. Bez druhých a vnějších zásahů objekt stojí uprostřed ničeho. Sám za sebe odpovědný, odpovídá za part, který v něm hraje. A člověk, který se do něj uchýlí může sám rozeznávat to, jak se jeho svět dotýká ticha a prázdnoty okolí. Zda je sám nebo blízko druhým, zda utekl před sebou nebo se zde nalezl.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je zaom eighty a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Michal Balada nabízí pohled do Norska, na malebnou krajinku s domem. Snímek se středovou kompozicí by mohl být námětem na pohlednici či plakát, pozvánkou v katalogu nebo lístkem na vzpomínky. Fotografie nese deskriptivní název ... LOFOTEN ....
... LOFOTEN ..., foto: miiiba
Jokr7 ukazuje, co štěstí a pohybových rituálů udělá kropící vůz v parném jaru. A současně se ptá, zda to, jak vypadají naše města není k zamyšlení, pokud je už v červnu musíme kropit a celé léto se nám v nich špatně žije. Fotografie nese název nepřEKOnatelný SERVIS a odkazuje ke slavnému pořekadlu o létu, Římě a psech.
nepřEKOnatelný SERVIS, foto: jokr7
Dělat portrétní fotografie jde různě, třeba tak, jako jaro-mír ***, tedy se snahou zachytit co nejšířeji dimenzi plasticity celého člověka.
A na závěr ještě pohled do lesů na snímku Ivana 76 Temná strana. Možná ilustrující to, proč se k lesu a odvaze váže tolik pověstí, pohádek i lidových úsloví.
Temná strana. foto: Ivan 76