Ne vždy je skutečně černé to, co se na první pohled černé může jevit. A naopak. Potvrzuje to výstava Tona Stana, která odstartovala v prvním májovém týdnu v galerii Václava Špály.
Soubor fotografií s jednotným názvem Bílý stín vznikal průběžně 20 let. Jaký byl hlavní motiv k jeho vytvoření?
Prvním impulsem byla Anna Fárová, která se snažila naplnit závěť Josefa Sudka. Nabídla mi, abych si vybral jeden z jeho fotoaparátů. Zvolil jsem dřevěný fotoaparát formátu 24×30, který je asi z roku 1870. Tímto přístrojem vznikla celá série Bílý stín.
Uvidí divák všechny snímky, které vznikly?
Zdaleka ne. V galerii visí necelých šedesát fotografií a do knihy jich bylo vybráno asi osmdesát. Dohromady bych jich dokázal dát tak sto dvacet, takže by se z toho dala vytvořit ještě jedna výstava.
Fotografie: Tono Stano
Co bylo impulsem k tomu, že jste zveřejnil soubor zrovna nyní?
Je to jednoduché. Dřív by to bylo brzo a později už by bylo pozdě.
Jak poznáte vhodný moment?
Většinou to mám tak, že bych nejraději hned po vyfocení všechny fotky uložil tak na deset let do archivu. Každé focení mám spojené s příjemnou akcí a ovlivňuje tak můj pohled na konečný výsledek. Jenže já chci komunikovat s lidmi, kteří při realizaci nebyli.
Pokračujete v doplňování sbírky?
Ano, ale pochybuji, že bych příští rok pokračoval. Nechci zavírat dveře, protože se jedná o speciální techniku, se kterou bych ještě rád někdy pracoval.
Odrazilo se na těch fotografiích nějakým způsobem dvacetileté rozpětí?
Nejsem dobrým analyzátorem své práce. Chtěl bych, aby výsledek hodnotil každý z diváků, proto budou také fotky doplněny štítkem, kde bude napsán rok vzniku. Na základě toho si každý člověk může udělat názor sám.
Tentokrát na snímcích nejsou pouze ženy, ale prostor jste dal i mužům, dokonce jsem si všimla jednoho autoportrétu…
V této sérii naleznete asi tak stejný počet můžu, jako zátiší. Kromě mě tam najdete také mé dva syny. Ženy jsou v mé práci zásadními nástrojem a pochopitelně převažují.
Z některých fotografií jde až strach. Bylo záměrem vyvolat tento pocit?
Možná působí děsivě, ale já se ptám – je opravdu strašidelné to, co tak vypadá? Moje focení jsou většinou zábava. Řekl bych, že o co veselejší focení je, o to strašidelněji výsledek působí.
Fotografie: Tono Stano
Jak to máte s modelkami? Je pro vás těžké sehnat ženu na akt?
Problém nemám. Lidí, se kterými se dá pracovat, je dost. Musíte se ale umět zaměřit na správného člověka a hledat ho. Kvalitní model sám nepřijde.
Podle čeho si takového modela vybíráte?
Nedá se to přesně popsat. Člověka hodnotím podle zkušeností – během pár minut jsem schopen poznat, zda je vhodný pro mou fotku. Obvykle je zájem i z druhé strany.
Vytváříte si při focení k modelce nějaký vztah?
Ke všemu, co je živé, máte tendence si vytvářet vztah. Nevybral bych si modelku, u které bych věděl, jak fotka s ní dopadne. Focením člověka zároveň poznávám. Mám rád ženy, které mají přesah.
Věnujete se fotografii i ve volném čase? Vídáte se například s kolegy z branže?
S fotoaparátem mě na ulici normálně nepotkáte. Myslím si, že je nutné prožívat i běžný život, abyste ho poté využil ve své fotografické práci. Ani netrávím volné dny v ateliéru. Když chci fotit, věnuji tomu naplno pouze ten čas, který mám na práci vymezený. Snažím se nápad realizovat rychle, s prvním přísunem energie. S fotografy se nesetkávám a už vůbec ne ve volném čase.
Fotografie: Tono Stano
Kromě aktů žen vás proslavily i snímky hvězd z Karlovarského festivalu. Chystáte se i letos v tradici pokračovat?
V Karlových Varech jsem si prožil hodně krásných chvil a první ročníky jsem tam dokonce trávil od začátku do konce. Dnes jezdím do Varů už jen na cílené focení a pouze tehdy, když je tam osobnost, která by vhodně doplnila mou karlovarskou sbírku v hotelu Pupp. Poslední roky i vynechávám.
Na jaké focení vzpomínáte nejraději?
Řekl bych, že 98 % setkání bylo příjemných. Od doby, kdy jsou díla vystavena v hotelu Pupp, je komunikace se zahraničními herci mnohem snazší. Seznámí se před focením s mými snímky a získají ke mně trošku respekt.
Odevzdáváte poté konečný výsledek tomu, kdo na fotografii je?
Rád bych, aby každý dostal alespoň jeden portrét, ale bohužel to pokaždé nevychází.
Oni je snad nechtějí?
Právě že ano, ale já jsem jim je ještě nedodal. Například Harvey Keitel vynaložil spoustu energie, aby fotku získal a taky, že ji dostal. S ostatními je to horší.
Jak moc se mění pohled na vaše fotografie v průběhu času? Vyvíjí se nějak váš názor?
Těším se na věci, které teprve vytvořím a neohlížím se nazpět. Zastávám názor, že nejhorší je udělat špatnou práci. Proto se snažím, aby současný výsledek byt ten nejlepší. Na rekapitulaci není prostor.
Sledujete současnou fotografii?
Snažím se ji sledovat. Nevážu se ale pouze na fotografii, jsem otevřen všemu, co má potenciál.
Fotografie: Tono Stano
Jak vnímáte českou fotku obecně?
Je škoda, že nebyl vzdán větší hold klasikům české fotografie. Ani jeden z umělců nemá vlastní galerii, kde by visela jeho díla jako stálá expozice. Co se týče začínajících fotografů, navštívil jsem letos Prague Photo v Mánesu a byl jsem mile překvapen mladými umělci. O žádný velký boom ale nešlo.
Na závěr se ještě vrátím k výstavě Bílý stín, kterou jste vytáhl z rukávu až po dvaceti letech. Pracujete ještě na jiném dlouhodobém projektu?
Ano, od počátku své fotografické kariéry dělám i barevné fotky. Nechtěl jsem je ale spojovat s černobílými, proto jsem je často dával bokem. Rád bych uspořádal výstavu, kde by tyto snímky byly k vidění.
Prozradíte ještě jiné cíle?
Můj cíl se mi splnil, když jsem začal fotit na volné noze. Žádný velký sen nemám, snažím se držet při zemi.
V obklíčení bílých stínů
Procházela jsem pomalu kolem fotografií ze souboru Bílý stín a mrazilo mě v zádech. U některých víc, u některých méně, ale z větší části velice. Jak známo, běžným stínům chybí život, jsou to jen prázdné siluety bez výrazu a emocí. S těmi já se ale v Galerii Václava Špály nesetkala. Postavy Tona Stana dýchaly, mluvily a zářily svou bělobou.
Zatímco v prvním patře vás autor seznámí se staršími snímky, dole visí novější fotografie od roku 2000 výše. Můžete si všimnout i nenápadného autoportrétu Tona Stana, který však zdaleka nevypadá tak děsivě. Naopak. V přízemí se patrně zdržíte, čeká tam na vás totiž video, které přiblíží postup, jakým snímky vznikaly. Tono Stano tak potvrzuje slova, že modelky při focení opravdu nemučí, aneb že ne všechno, co děsivě vypadá, ve skutečnosti takové je.
Budete-li hledat nějaké spojitosti mezi souborem Bílý stín a starší tvorbou autora, všimněte si preciznosti, kterou se fotografie vyznačují, a kterou nacházíme i u jeho předchozích děl. Nutno ještě dodat, že je Tono Stano velmi milý a přemýšlivý člověk, jenž svoji práci pojímá nad rámec denní rutiny. Jako jeden z mála fotografů, s nimiž jsem se setkala, dokáže od focení vypnout a věnovat se ve svém volném čase i jiným zálibám.
O autorovi
Tono Stano se narodil se v roce 1960 na Slovensku. V letech 1975–1979 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Bratislavě a v roce 1986 absolvoval Filmovou akademii múzických umění (FAMU) v Praze. Od roku 1986 pracuje jako nezávislý umělecký fotograf. Žije se svou rodinou v Praze, je vášnivý rybář.
Jeho fotografie jsou oblíbené privátními sběrateli, stejně tak jsou součástí řady veřejných sbírek v České republice i v zahraničí. Svoji proslulost získal především díky inscenovaným aktům a portrétům. Uspořádal mnoho samostatných i skupinových výstav v prestižních výstavních prostorách po celém světě. Dílo Tona Stana vyšlo již v několika monografiích.
Výstava „Tono Stano – Bílý Stín“ probíhá v Galerii Václava Špály (Národní 30, Praha 1) od 6. května do 26. června 2011.