Co si dnes prostě odpočinout? Zkusím to napsat krátce, svižně a… budu se navážet jen do cizinců. To je nejlepší způsob, jak být milován. A citován. Už žádné osobní útoky do našinců.
Jsme jeden národ, jedna krev a mezi námi bratry nikdy nesmí nastat rozbroje. Znám to přeci s těmi Svatoplukovými pruty. Určitě to znáte a máte také rádi. To milé překvapení, když vás přepadne situace nebo věc, která je překvapivá a navíc je chytrá. Když potkáte nějakou pěknou šikovnost, které byste se nenadáli. Věřím, že úplně nejvíc pak máte rádi, když je to vychytávka, blbinka, líbeznost, drobnůstka, u které se plácnete do čela a řeknete: no hergot, to bylo prostý, proč jsem na to proboha nepřišel sám. To jsou totiž většinou ta nejlepší překvapení.
Jednou takovouto kravinkou je Art Wall.
Smrtelný člověk se vždycky vyznačoval hromaděním zbytečností, které ho chlácholily, že s nimi vejde do bran Věčnosti. Je to v nás zakořeněné až dodneška, takže když třeba teď mačkám kliku od baráku, myslím přitom na umělecký dojem a doufám, že se sousedka kouká zpoza záclony. Dřív to bylo jednodušší, dřív na výrobu tohoto harampádí, těch oltáříků věčnosti, byl potřeba čas – který nebyl – a také pořádný kus fištrónu, takže toho harampádí přeci jen bylo snesitelně. Ve srovnání s dobou, ve které se nacházím teď. Teď je totiž času víc než šíleně. A navíc jsme ten dřívější fištrón, který se bylo potřeba naučit, tak ten jsme nasypali do strojů, a ty teď dělají fištrónské fotky každému otci od rodiny.
Nezbývá, než si povzdechnout, protože se s tím prostě nic dělat nedá. Každý je dnes umělec a taková je doba. Co dřív stačilo nasypat do galerií a muzeí a tam pohřbít, dnes vytéká z každého otvoru. Muzea praskají, každá stodola se předělává na významný galerijní prostor a kavárny, kam se dřív chodilo na klevety, se stávají Chrámy Umění pro majitele zrcadlovek.
A pak přijde americká holčina a vymyslí si Art Wall.
Proč pořád mluvím o Art Wall? No protože tohle je ta blbina. Perlička mezi hromadou Umění, kolem které jste denně chodili, a nikdy vás netrkla do nosu. Devadesátá lát byla obdobím, kdy si američtí hemingwayové mysleli, že se to tu jmenuje Paříž. Byli mladí, pro Čechy báječně prachatí, a tak se sem houfně sestěhovávali, doufaje, že vyrobí nobelovku, kterou nevyrobili doma. Přinesli sem světáckost, ale i energii a hlavně jiné oči. Mezi mnoha jinými sem přišla i Barbara Benish, americká holka s trochou české krve. A ta uviděla a hlavně vymyslela Art Wall.
Intervenci ve veřejném prostoru, jak se dnes módně říká. Prostě pro tu šedivou, zakouřenou Prahu, do té hromady Umění pro paďoury, se rozhodla objevit galerii novou, nečekanou. Rozsvítila výklenky zdi, kterou denně míjejí desítky tisíc aut se zapšklými řidiči stojícími frontu a spěchajícími vydělávat hubou milióny. Opěrná zeď Letenských sadů je báječně vidět ze staré Prahy a denně tu prosviští hlemýždí rychlostí neuvěřitelné množství rozzuřených aut. Galerie s fantastickou návštěvností.
A jako správný amík, rozsvítila ji psychedelickými barevnými květy Flower Power, a to šedivé, neviditelné místo na chvíli udělala středobodem vesmíru.
Barbara Benish: Flower Power
Trvalo dalších pět let, než se z toho podařilo učinit řádnou galerii. A další jen tři roky to trvalo, než ji paďouři opět dokázali zase zavřít. Za tu krátkou dobu se stihlo docela dost výstav, z nichž dvě prošly jako nezapomenutelné.
Obě dvě intervence pojaly tento prostor vysoce politicky. Jako Barbara Benish pochopila, že psychedelie do mrtvé Prahy přináší záblesk života a je schopná pražské zombie alespoň nakrátko probudit, tak tyto dvě akce intuitivně toto místo pochopily jako zásadní pro politický plakát.
Skupina Pode Bal se svojí akcí Flagelanti začala ještě uměřeně. Zvolila výrazné dětské postavy a jako kontrapunkt na ně navěsila cedule, kterými se pokoušela rozvířit veřejné mínění. Znejišťovala naši touhu žít v aktuálním požitku a vracela nás k zásadním otázkám po smyslu života a po zkoumání našich pádů, které si nehodláme připustit ve svém hédonickém životě.
Pode Bal: Flagelanti
Výstřel z děla však byla intervence skupiny Guma Guar s názvem Kolektivní identita. To byl definitivní majstrštyk této galerie a konečně zásah na paďouří solar plexus. Vynikající ironie spojená s dokonalým provedením byl naprostý zásah a pražská měšťanská obec zdrceně hlásí: POTOPENO. Galerie je uzavřena s impotentním huhláním.
Guma Guar: Kolektivní identita
Dnes se tedy galerie vrací po delší odmlce. Na radnici přišli „čistí“ a jako marketing povolili i Zeď. Zapálil jsem svíčku u Antoníčka. Jenže ouha. Zeď se otevřela výstavou skupiny Voina, skupiny ruských revolucionářů, jak o sobě říká. Nevěděl jsem, že v Rusku je revoluce tak bezzubá a snad jim to ty milióny padlých za leninského a stalinského revolučního teroru odpustí.
Voina Wanted
Fotografie, které vystavili, jsou jen odpornou oportunistickou prací. Místo agitky a místo dravosti, zvolili jen šokantní, monotónní motiv oběšence a doplnili ho rádoby „šokantními“ tezemi jako Nepodněcoval jsem k nenávisti. Ale divit se asi není čemu, výstava probíhá pod záštitou primátora hlavního města Prahy, doc. MUDr. Bohuslava Svobody, CSc., jak se sami organizátoři chlubí. Bezzubá, soft verze akčního umění upletená z plytkých obrazů a plytkých vět mířících kamsi do hloubek stepní Kazaně musí jistě primátorovi Svobodovi dělat radost.
Má o chloupek více klidu na práci.
Příspěvek vyjadřuje osobní názor autora (viz Proč píšu o fotografii).