V řeckém prostředí se postupně vyprofilovali dva pojmy pro čas, které jsme si v jisté podobě přenesli i do dnešních dnů. Chronos a kairos, dva aspekty časovosti, jsou každý jiný, a přesto se něčím doplňují.
Protože, jak říká již Augustin z Hippo, co je čas dobře vím, určuje mé bytí, ale slovy se ho zmocnit a definovat ho nedovedu. Strach z pojmů, které nedokážeme definovat je něčím, co silně provází naší okcidentální společnost.
Jisté překračování těchto obav můžeme sledovat v pragmatismu a fenomenologii, až ve dvacátém století, nikdy však jako dominantní rys společnosti. Nemožnost zmocnit se pojmu je v nás silně zakořeněn.
Chronos je časem lineárním, je něčím, co můžeme měřit hodinkami. Chronos je v současném vědecké distinkci dominantním způsobem výpovědi o čase, protože umožňuje říci, jak dlouho něco trvá, jak dlouho by to trvat mělo anebo kolik to zabralo času. Čas v pojetí chronos je něčím, co moderní fyzika nazve šipkou entropie, jistým preferovaným časem vesmíru, který se z nějakého počátečního bodu vyvíjí až do své tepelné smrti.
Kairos je časem cyklickým, něčím, co světu dává opakovatelnost a strukturu. Při čistém chronos nemá smysl uvažovat o možnosti předání myšlenky či zkušenosti, protože její kontext uplynul, již ho nebude. Kairos je něčím, co dává světu řád, co strukturuje čas jako něco cyklického, majícího vnitřní strukturu. Marcel Eliade právě v cykličnosti času, v možnosti návratu vnímá základní propozici ke světu, žití bez možnosti návratu, bez opakování toho samého, byť v jiném kontextu, bytí jako ustavičný pohyb po přímce, to je něco, co Eliade vnímá jako obraz dokonalého nihilismu. V takovém světě se žít nedá.
Ostatně naše roky, měsíce, časy sklizní nebo čas, který potřebuje pro naučení se nebo vytvoření vztahu, čas pro zapomnění nebo osobní zrání, to vše je (tu více, tu méně) kairos. Jako by se náš život měl spirálně pohybovat v nepřetržitých návratech a růstu. Teilhard by řekl, že jsme přitahováni do centra bytí. Pokud odmítneme život na vlastní pěst, bez ohledu na druhé, budeme každým krokem stále blíže jistému středu či těžišti naší existence.
Pro fenomenology je spojení chronos a kairos zvláště důležité. Jde-li nám o to, abychom se ustavičně vyvíjeli, rostli a postupně, ale nikdy ne zcela nahlíželi na fenomény ve světě, pak obě dimenze nutně potřebuje. Již řecká mytologie ale silně zdůrazňuje význam umírněnosti. Přetížit jeden na úkor druhého, znamená opustit život jako takový a vstoupit do jeho karikatury.
Jestliže se fenomény zjevují postupně, má smysl stále znovu a znovu sledovat svět kolem nás, druhé i sami sebe. Postupně totiž zahlédneme věci, které nám byly skryté. Nejen kvůli tomu, že se svět mění, ale především proto, že fenomény se zjevují v čase odlišně. I mi sami jsme jiní. Tato postupnost nazírání nám současně odemyká svět, ve kterém žijeme, jako prostor, do kterého nemůžeme obtisknout naše apriorní soudy, kategorie a názory. Naopak, svět je něčím, jak by zdůraznil George Lakoff, co tyto naše kategorie utváří. Adekvátnost poznání je tedy spojená se schopností otevřeně měnit své mentální modely v dialogu.
Gratuluji autorovi snímku Noční krajinou, kterým je Miloš Kostka, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Skutečnost, že pohledy na Alpy nemusí vždy generovat prefabrikované rodinné nebo panoramatické snímky, ale mohou zachytit i něco zajímavějšího, ukazuje snímek Alpské fragmenty 7 od Rumovníka P.
Alpské fragmenty 7, foto: Rumovník P
Fotografie, která na první pohled zřejmě prozradí autora, ale přesto si zaslouží pozornost je pohled upřený vzhůru k moderní architektuře - Post Tower v Bonnu pořídil Pavel Kozdas.
Marcel Koláček zachycuje krásný, hluboký, meditativní obraz člověka, který si čte knihu a přemýšlí. Snad jako by chtěl svojí fotografií odkázat ke slavné novele Jeana Giona – Muž, který sázel stromy. O obrazu muže, který svojí nenápadnou prací a meditací nad sebou samým a světem, ve kterém žije, stvořil les.
A na závěr ještě jeden zajímavý urbanisticko-strukturalistický snímek od Jahru
..., foto: Jahru