Jednou z věcí, která se satelitním městečkům kolem metropolí vyčítá, jsou vysoké ploty, za které není vidět a často si bez nich obyvatelé nedokáží dům představit. Snaží se izolovat se od vnějšího světa, postavit mezi sebou a ním zeď.
Pokud k takovému kroku přistoupí jeden člověk, je to obvykle směšné, pokud se tak neděje v nějaké umělecky citlivé oblasti. Pokud ale více, mění se městečko na vězení či zvláštní ubikační tábor.
Člověk může být uvězněn do prostorů, které si sám postaví, ale také do vězení, ze kterého není úniku po zemi. V koncentračních táborech jsou jen ploty a zdi, ale zůstává volné nebe. Pták je tak relativně přímočarým symbolem volnosti. Může se vznést, překonat všechny pozemní překážky a letět si kam, chce.
Otázkou je, zda totéž nemůže také člověk. Pokud čteme příběhy lidí, kteří přečkali vězení a koncentrační tábory, můžeme snadno nahlédnout, že jedním ze společných rysů byla schopnost létat. Nikoli fyzicky, ale mentálně. Tedy, že měli ideu, touhu, pro kterou chtěli žít, kterou jim nebylo možné odcizit, podobali se ptákům, které neomezují ploty a zdi, nenechají se uvěznit a letí si, kam chtějí. Známé přednášky ve věznicích během draní peří, ale i jiné formy intelektuálního života jsou toho důkazem. A jistě byla potřeba i jistá dávka štěstí a příznivé subjektivní charakteristiky.
Fták, foto: liil3
Snímek Fták zachycuje ptáka, který sedí na dvou vrstvách plotu, aniž by mu to vadilo. Sedí a rozhlíží se, sleduje, co se kolem děje, rozhlíží se, kam by mohl letět dál. A zdá se, že to, co by se člověku mohlo jako překážka jevit, tak on vnímá jako místo odpočinku. Ukazuje, že pokud se na svět díváme z jeho perspektivy, vypadá zcela jinak. Snad menší a svobodnější.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je liil3 k technicky, kompozičně i barevně výborně vyladěné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Nejmil pokračuje svými snímky slečen a mléka. Tentokráte Milkiller působí, jako pracovní porada či vstupní pohovor. A autor snímku nechává na fantazii diváka, kdo koho přijímá, kdo je nadřízený a kdo musí poslouchat. Vztah člověka a mléka je zajímavý také obecně biologicky – téměř všichni savci po odstavení přestávají mít schopnost trávit laktózu, ale od neolitické revoluce tuto schopnost člověk udržuje. Je to zřejmě poslední velká genetická změna, kterou náš biologický druh prošel.
Milkiller, foto: nejmil
Připomínka toho, že je léto. Takovým způsobem působí snímek Pozdrav z pekla od dragolise, který spojuje vodu, žár a člověka do jednoho výtvarného celku.
Pozdrav z pekla, foto: dragolis
Parallel worlds kombinuje emoci cestovatele s dokumentaristickým přístupem. A tento subjektivní zážitek Marcel Koláček přenáší do vlakové fotografie.
Na závěr ještě jeden snímek, téměř hororového provedení, který nese název Poslední přání... a jeho autorem je sysho. Pracuje s plátnem a stínem, což dohromady vytváří poměrně kompaktní, myšlenkově sevřenou scénu, kterou se divák může nechat s radostí postrašit.
Poslední přání, foto: sysho