Fotografovat se dá skutečně všude a cokoliv. A to i za situací nebo podmínek značně nezvyklých. Opravdu závisí jen na naší fantazii.
Sedím u holiče a trpělivě čekám, až se dostanu na řadu. Do uší se mi vtírá vlezlá melodie z nějaké komerční rozhlasové stanice, přerušovaná tu a tam reklamními spoty a dámy za mými zády hlasitě probírají vše možné; od toho čím nakrmit milovaného pejska až po způsob, jakým vedou výcvik svých manželů. Jindy bych si četl, ale dnes jsem si jako na potvoru žádnou knížku nevzal. Nudím se. Oči mi těkají prostorem a postupně objevují jeden fotogenický námět za druhým. Fotoaparát mám (jako vždy) sice u sebe, ale ostych mi už zase brání dovolit se a začít cvakat. Jsem si vědom, že většina lidí se před cizím fotoaparátem cítí nejistě a moje umění komunikace s nimi není na příliš vysoké úrovni.
Shoah (Šoa)
Jenže minuty ubíhají a já očima fotografuji jeden skvělý snímek za druhým (ostatně - očima děláme výhradně skvělé záběry), až najednou, nejprve jen koutkem oka, zahlédnu na podlaze něco, co moji fantazii posouvá okamžitě o pěkný kousek dál…
...a stud jde, alespoň pro tuto chvíli, stranou. Počkám, až další ostříhaná hlava vstane z křesla a nesměle oslovuji kadeřnici. Tážu se, jestli si smím něco vyfotografovat. Následuje nechápavý a ostražitý pohled té paní: "Koho že tu chcete fotit?"
Vysvětluji, že nechci fotografovat ji, ani ostatní zákazníky, ale skvrnu na podlaze. Opět krčí čelo a podezřívavě se ujišťuje, zda slyšela správně a ověřuje si: "Skvrnu? Jakou skvrnu? Tady žádné skvrny nemáme! I ty vlasy hned zametáme!"
Nenápadně očima rychle kontroluje, jestli snad někde přece jen nepřehlédla nějakou nečistotu.
Teď zase vrtím hlavou já: "Tak jsem to nemyslel!"
A ukazuji pod její nohy: "Podívejte, tady vám světlo krásně proniká žaluziemi na dlaždice a dělá to světelnou skvrnu. Tu bych si chtěl vyfotografovat."
Paní se evidentně ulevilo, že nejsem nějaká kontrola, ale stejně musím ještě vysvětlovat, proč to chci fotografovat a co s tou fotografií pak budu dělat. Paní sice stále udiveně vrtí hlavou, nicméně po krátkém zaváhání nejen svoluje, ale navíc ještě bere koště a budoucí obraz rychle zametá, abych ji snad nepomluvil. Jednu nebo dvě desítky vteřin stojím nad motivem, hledám nejlepší úhel, exponuji a pak se vše zase vrací k ustálenému pořádku. Jen ty dvě dámy za mnou změní hovor na to, jak manžel jednou zkazil fotky z dovolené a moje paní holička, zatím co stříhá dalšího zákazníka, se mě vyptává, jaký bych jí doporučil fotoaparát, pro její rodinnou fotografii.
Zhruba o půl hodiny později opouštím oficínu bez většiny vlasového porostu, zato s vědomím, že tady si mě budou pamatovat. Sice asi jako na škodného blázna, ale už pro ně nebudu jen cizí zákazník - fotografoval jsem u nich.
A já zase vím, že se sem budu rád vracet. Dobře a levně mě tu ostříhají a navíc mi dokážou vyjít vstříc, i když nejde zrovna o službu z jejich ceníku.
Ten snímek, jehož vznik tady popisuji má název Shoa.
Ty zbývající vznikly takřka o rok později na tom samém místě. Už bez příběhu, který by stál za zaznamenání.