Na otázku, jak zpracovávat respektive v jakém formátu ukládat data, která zmáčknutím spouště uvězníte v útrobách svého aparátu, se dá odpovídat stále znova. A pokaždé trochu jinak. Záleží totiž na tvůrčím a možná i osobním naturelu toho kterého respondenta, popř. na jeho konkrétním autorském záměru.
Odhlédněme od marginálních řešení, například ukládání do více formátů nebo do TIFFu. Zůstanou pak v podstatě dvě možnosti. Buď velkou část práce přenecháte softwaru fotoaparátu s dobrým vědomím, že jeho konstruktéři nejlépe vědí, jak z nashromážděných čísel vykřesat nejlepší artefakt a že vy jste pro pořízení kvalitního snímku udělali maximum. Nebo se nesnadné úlohy zmocníte sami.
V prvním případě je tu k dispozici formát JPEG, který lze ihned libovolně prezentovat v podobě tisku nebo webového výstupu, v případě druhém soubor syrových, nezpracovaných dat RAW (angl. surový). Ta je ovšem nutno konvertovat do „zobrazitelné“ formy.
Náčrt procesu, který proběhne ve fotoaparátu během generování souboru ve formátu JPEG
Já jsem RAW a kdo je víc
Focení do RAW bývá považováno za znak pokročilého fotografa, který nechce nic ponechat náhodě a potřebuje mít naprostou kontrolu nad výslednou podobou snímku. Co je na tom pravdy, lze se jen dohadovat, nicméně je jisté, že práce se soubory RAW může být dobrou školou k pochopení vzniku digitální fotografie. Proces vyvolávání surových dat v počítači do určité míry kopíruje postup převodu dat do formátu JPEG, který proběhne ve fotoaparátu.
Podstatnou výhodou ukládání dat v podobě RAW je fakt, že důležité parametry obrazu (vyvážení bílé, korekce tonality a barevného podání, doostření ad.) je možné zadávat zpětně. Úpravy lze provádět ve větším rozsahu, aniž by byla narušena kvalita snímku. „RAWista“ si může dopřát trochu lenosti a například bílou si beztrestně vybalancovat v klidu a teple domova.
Možnosti digitální temné komory ovšem leckteré fotografy svádí k domněnce, že snímek není třeba pečlivě exponovat. V tom případě brzy tvrdě narazí. Soubor RAW sice obsahuje navíc data, která by po převodu do formátu JPEG již nebyla k dispozici, ale nedokáže vykouzlit informace, které snímač jednoduše nezachytil. Kde nic není, ani RAW nebere!
Kroky, které se běžně provádí při konverzi RAWu, jsou téměř totožné s procesem probíhajícím ve fotoaparátu při generování obrázků ve formátu JPEG
Silným argumentem proč používat RAW je pro řadu fotografů možnost vytvářet libovolné množství verzí, aniž by došlo k zásahu do originálního souboru a následné ztrátě kvality obrazu. Podobný komfort formát JPEG neposkytuje – opakované úpravy a ukládání má destruktivní vliv na kvalitu snímku. Nicméně se patří podotknout, že možnost variování může být pro někoho přítěží. Člověk se snadno ztratí v záplavě eventualit, aby po dlouhém přemýšlení vybral jednu a potom se doslova trápil tím, že jeho volba nebyla správná.
Doplněno: Naše formulace o destruktivním vlivu ukládání formátu JPEG nebyla úplně šťastná, viz diskuze pod článkem.
V paranoidní době počítačových hackerů, nelegálních up&downloaderů nelze nezmínit, že RAW může fungovat také jako důkaz. Schraňujete-li pečlivě své výtvory v podobě surových dat, těžko někdo zpochybní vaše autorství.
Big‘n‘slow RAW
Nejčastějším argumentem proti používání souborů RAW je jejich velikost (mají 2× až 5× větší objem než JPEG) a časová náročnost jejich zpracování. Vzhledem k stále se zvyšující kapacitě paměťových karet a externích disků a zároveň jejich v dlouhodobém horizontu klesající ceně se prvně jmenovaná obava jeví jako lichá. Nicméně hledisko rychlosti a efektivity práce je stále aktuální.
Nejenže musí RAW projít konverzí, ale navíc je jakákoli manipulace se surovými daty doprovázena negativními jevy, jako je zdlouhavé načítání souborů a vleklé zobrazování provedených změn či celkové zpomalení práce počítače. Je ovšem pravděpodobné, že se zdokonalujícími se počítačovými systémy bude i tento limit překonán. Hlavním argumentem proti RAWu tak zůstává jeho samotná podstata: nutnost převodu do obrazového formátu.
Naproti tomu formát JPEG přináší uživatelům maximální pohodlí a někteří výrobci proto generování co nejdokonalejších výstupů JPEGu věnují maximální úsilí. O poklesu technické kvality kompresí a postprodukčních možnostech JPEGu byly napsány virtuální stohy knih. Na DIGIareně se tomuto problému dopodrobna věnuje například článek Tomáše Sládka.
Na věc je však možné nahlédnout i z jiné strany. Třeba se pokusit odpovědět na otázku „Co vede fotografy k tomu, že upřednostní ten či onen záznamový formát?“
Cesta tam a zase zpátky
Na webu se setkáte se spoustou zaručených rad a nezvratných přesvědčení. Řada z nich je jistě založena na letité zkušenosti z terénu, některé ovšem také na neznalosti práce s jedním z formátů.
Je zajímavé, že ačkoli se jedná o zcela technicistní záležitost, která by měla být objektivně popsatelná a citu prostá, vyvolává „věčná otázka“ někdy až přehnaně emocionální reakce. Z nevinného problému se stává takřka otázka (umělecké) cti. Od přírody mírumilovný a racionální jedinec může být v ringu internetových diskuzí dohnán nejen k primitivnímu zjednodušování, ale i k osobním invektivám.
Poněkud uštvaně zní například názor, že zastánci formátu RAW jsou „technaři“ a počítačoví nimralové, které vlastně vůbec nezajímá obsah snímku, ale pouze jeho technická kvalita. Anebo naopak, že do JPEGu fotí pouze „kompaktní“ amatéři.
Odklon od technické podstaty tématu dle mne značí, že za řadou argumentů se skrývá problematika mnohem hlubší: neustálé pnutí mezi způsoby chápání samotného umění, v tomto případě fotografického.
Fotogramy, uměleckou fotografickou techniku, která nepotřebuje fotoaparát, proslavil Man Ray. Je to podle vás ještě fotografie? (foto CC Cormaggio)
Fotografie je mladé umění, a přesto si už stačila projít řadou vnitro-oborových půtek o vlastní smysl a charakter. Výsledek dialogu byl většinou nejasný a povětšinou vyústil do nových tahanic. Umění totiž není stav, ale proces, v němž jen díky protikladným silám vzniká nová kvalita.
Chápání fotografie se poprvé polarizovalo zhruba v první půli dvacátého století. Zjednodušeně řečeno: na jedné straně stáli zastánci tzv. čisté fotografie, tedy díla stvořeného čistě fotografickými instrumenty. Na začátku století mezi ně patřili členové skupiny Fotosecese a později mezi válkami příslušníci skupiny f/64. Za všechny zmiňme Alfreda Stieglize nebo Edwarda Westona.
Paralelně bujely také tendence piktorialistické snažící se přiblížit fotografii malířství, či později trendy experimentální, jejichž cílem byla autonomní umělecká výpověď. Pro oba směry byla typická jistá manipulace s obrazem a využití prostředků jiných druhů umění. Příkladem budiž tvorba Mana Raye, jehož tzv. rayogramy (malby světlem) se musely ortodoxním fotografům jevit doslova jako kacířství.
Ansel Adams, Kostel, Taos Pueblo, Nové Mexiko, 1942 – technická preciznost a věrnost fotografované skutečnosti byla umělecká mantra Skupiny f/64.
A k čemu tato dějinná retrospekce?
Podobné protikladné síly se dějinami fotografie táhnou dodnes a pravidelně se zhmotňují nejen v akademických debatách, ale i v praktických otázkách, mezi něž patří třebas výběr formátu obrazového záznamu. Každá, byť technická volba, do jisté míry poodhalí fotografův umělecký naturel či postoj. Přesto anebo lépe proto je dobré pamatovat, že člověk je v procesu vzniku fotografie pořád tím nejdůležitějším. A jako tvůrčí energii jej maximálně respektovat.