Osvícenství přineslo světu to, co můžeme označovat za rannou modernu – jasné dělení světa citů a rozumu, ducha a hmoty, světla a tmy. Myslitelé této doby byli přesvědčeni, že je možné vše, co je snadno oddělovat a odlišovat.
Současně vždy jedné straně mince přisoudili vyšší hodnotu než druhé. A tak se stal z rozumu, z racionality, předmět uctívání, ale z emocí něco, co je možné a vhodné zatratit, odmítnout, překračovat.
Tento myšlenkový proud se samozřejmě odehrával v kontextech širších společenských změn, které souvisely se vznikem zcela nového uspořádání společnosti, v níž významnou roli hrálo bohatnoucí a vzdělané měšťanstvo. To, co nám po osvícenství zůstalo nesporně do dnešních dnů je právě ono uvěznění ve dvouhodnotovém dualismu.
Emoce a racionalita od sebe oddělit nelze, což ukazují například slavné pokusy Antonia Damasia, který ilustruje, jak těsně je proces myšlení spojený s emocionalitou a jak to, co považujeme za rozum nemá bez vztahu právě k emocím žádnou moc a význam. Problémem osvícenství není zřejmě samo dělení, neboť provádět nějaké distinkce je vlastně nezbytné, ale hodnotové propojení. To, že určitou skutečnost rozdělíme na dvě části a jedné přisoudíme pozitivní a druhé negativní hodnotu, je něco, co činní z myšlení skutečně nebezpečnou zbraň.
Když se podíváme na nástup nacismu, pak právě takový vzor jednání je zde jasně přítomen – je zde dělení na my a oni, na ty, kdo splňují jisté parametry a jsou cenní a na ty ostatní. Toto dualistické axiální vidění světa je dodnes přítomné v libovolném fundamentalismu. Avšak musíme současně chápat, že jeho pramen a zdroj je do značné míry právě v osvícenectví a v jeho vyhraněnosti.
Záležitost vnitřního tření, foto: schizoafektiv
Pokud ale budeme upřímní, musíme připustit, že tvorba takových jasných dělících čar je obtížná. To skutečné rozdělení vede totiž každým jednotlivcem, jeho nejvlastnějším bytím, nebo jak by řekl Tomáš Špidlík, jeho srdcem. Oba odstíny, obě stránky mince v sobě sami neseme, někdy více ukazujeme jednu, jindy druhou, ale nikdy nemůžeme říci, že je od sebe oddělíme.
Skutečnost, že nemůžeme dělit svět na my a oni je zřejmá. Karel Čapek v jedné své úvaze píše, že ono my slouží jako jistá náhrada našeho špatného já – my národ Komenského, Husa, Masaryka. Jenže, co je v nás z Husa, Komenského nebo Masaryka? Jen ono deklarativní prohlášení, které nás zbavuje povinností být sám sebou, dosáhnout stejných kvalit jako oni, ale vlastní cestou, uzavírá Čapek. Ona čára vede vždy středem našeho já, v němž se ale rozpíjí. Nelze oddělit ducha a hmotu, emoce a racionalitu, sobectví a altruismus. Ve všem, co bude realizováno na našem světě, bude vždy díl jednoho i druhého.
Snímek Záležitost vnitřního tření... ukazuje, že hranice mezi vnitřním a vnějším jsou neostré. Není žádné tady a tam. Bolest vycházející z hlubiny bytí, z centra osoby prosakuje na povrch, který mění. A naopak – prostředí, ve kterém žijeme, se obtiskuje do toho, kým jsme. Tato vzájemná interakce je něčím, co Jean Piaget nazývá asimilační a akomodační interakce. Nutí nás odstoupit od jednotliviny, od té jasně izolované a onálepkované představy a podívat se na svět novýma očima. Očima spojenýma s dynamikou života. Gratuluji autorovi snímku, kterým je schizoafektiv a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků.
Subal nabízí pohled do skladových prostor v nichž dokáže najít barevnost, řád i zajímavost. I místo, které by jinak mohlo být nezajímavé a šedé, získává touto cestou novou tvář. Snímek nese název Trocha geometrie.
Trocha geometrie, foto: subal
Frankfurt am Main je fotografie, která nese jasný rukopis Pavla Kozdase – od výběru místa, tématu až po výtvarné zpracování. Nabízí pohled vzhůru, nad běžné starosti.
Frankfurt am Main, foto: pavel kozdas
Snímek zachycující mořský příboj s názvem -- two – je fotografie téměř pohlednicová. Autorem tohoto ilustrativního snímku je skoupyr.
-- two --, foto: skoupyr
A na závěr ještě jeden snímek zachycující tradiční motiv mlhy a kmenů stromů. Nese název „kompoziční cvičení“ a jeho autorem je František Mikuš.