Analog je mrtvý – v akci s Leicou M9

Práce redaktora v má jednu obrovskou nevýhodu. Zapůjčené fotoaparáty v redakci totiž opravdu mají charakter zápůjčky. Takže by se měly vracet. Ne že bych si po každé takové vratce přál zemřít, ale občas se ten smutek zkrátka nastřádá.

Shodou okolností u toho naposled byla právě Leica, konkrétně model M8, se kterou jsem na konci roku 2007 nadšeně pobíhal po zamrzlém Berlíně. Už v té době museli všichni vývojáři v Leice jasně vědět, že jejich dokonalý koncept dálkoměrného fotoaparátu čeká v blízké budoucnosti patřičný upgrade.

Na plný formát

A tak se po třech letech taky stalo. Zatímco M8 využívala snímač blízký formátu APS-C s rozlišením desíti megapixelů, M9 má osmnáct milionů bodů na fullframovém senzoru. Konečně! Tento fakt by sám o sobě nemusel znamenat nic převratného, vždyť plný formát i s vyšším rozlišením má dnes kde kdo. To bychom však nesměli být u Leiky, rozumějte ve společnosti těch nejlepších objektivů, jaké byly s největší pravděpodobností kdy vyrobeny.

Navíc – snímač je ušitý na zakázku. Již při jeho návrhu se počítalo se specifickými charakteristikami cílového aparátu, a to především s rozdílnou vzdáleností čoček a snímače s ohledem na absenci sklopného zrcátka, ale třeba také s nepřítomností moiré filtru pro zachování maximální ostrosti objektivů Leica.

Tělo jak má být

Pro ty z vás, kteří právě naskočili, připravím krátké resumé. Kde že se vlastně vzal tento koncept fotoaparátu bez sklopného zrcátka s dálkoměrným hledáčkem? Správně, Leica, kdo jiný. V roce 1956 přišel pán jménem Oskar Barnack se systémem těchto kompaktních přístrojů, které zcela zastínily do té doby velmi rozměrné zrcadlovky.

Leica M9 v číslech

• snímací prvek: 36 × 24 mm CCD
• maximální výstupní rozlišení: 5212 × 3472 obr. bodů
• paměťové médium: SD, SDHC
• objektivy: Leica M
• LCD displej: 2,5“, 230 000 obr. bodů
• rozsah expozičních časů: 32 s až 1/4 000 s (včetně bulb)
• rozsah citlivosti: ISO 160 až 2500
• obrazová stabilizace: ne
• LiveView: ne
• videosekvence: ne
• možnosti napájení: Li-Ion akumulátor, síťový zdroj
• rozměry (š × v × h): 139× 80 × 37 mm
• hmotnost (vč. akumulátoru): 589 g (včetně baterie)

Podobné tělo se tak stále vyrábí již přes padesát let. Ve filmové verzi s přívlastkem M7, v digitální M8 (resp. ve verzi s kovovou štěrbinovou závěrkou M8.2) a v té aktuální pod označením M9.

Konstruktéři tohoto digitálního přístroje se vám tento ušlechtilý původ rozhodli připomenout hned v několika ohledech. Například pokaždé, když budete chtít vyjmout paměťovou kartu nebo baterku. Obojí se totiž skrývá pod na chlup stejným krytem, jaký je použitý u filmových variant těchto fotoaparátů pro přístup k filmové kazetě.

Nádhera. Samotná operace je tak sice poněkud zdlouhavější, na druhou stranu tento fakt přispívá oné tolik proklamované časuvzdornosti všech fotoaparátů Leica – žádná dvířka, žádná pružinka, plast, vylomení – pouze kov z jednoho dílu a dokonalá mechanická pojistka.

Vítejte v klubu

O přednostech a výhodách kompaktního dálkoměru jsem se rozepisoval již několikrát, stále tedy platí: tichý chod štěrbinové závěrky bez typicky rušivého mlasknutí zrcátka a následného rozechvění fotoaparátu (třicetina s dálkoměrem jako nic), jasný hledáček nezatížený volbou clony s maximální kontrolou nad zaostřením, kompaktní rozměry.

Oproti předchůdci, Leice M8, navíc zmizely dvě podstatné mouchy – korekci expozice a především nastavení citlivosti můžete nově provádět přímými voliči z těla přístroje.

Další výrazné změny nečekejte, zmizel pouze můj oblíbený stavový retro displej s ukazatelem stavu baterie a počtem snímků do zaplnění karty. Tuto stylovou technickou libůstku, která rovněž odkazovala ke klasickému analogovému počítadlu filmových přístrojů Leica, nahradily údaje v režimu Info přímo na LCD displeji. Tento způsob alespoň nabízí sofistikovanější kontrolu nad klesající kapacitou vaší baterie.

Mimochodem, řekli byste, že displej doznal za tři roky po uvedení Leiky M8 nějaké změny? (Pozor, je to chyták.) Ano, správně, displej má stále stejné rozměry a stejné rozlišení. Tam, kde jiná firma s novým displejem hlásí nový model, tam vycházejí konstruktéři Leiky pouze z podstatného – a tím je odolnost, ovladatelnost a obrazová kvalita.

Sbohem, filmový materiále

Zcela výjimečný obrazový výstup je všem pravověrným dokumentaristům dobře známý, svoje stroje a především objektivy si proto právem hýčkají. Ještě před půl rokem tak mohl nejeden profesionální dokumentarista (náročný fotoamatér taky) najít několik argumentů, proč se stále klonit k focení na film. A já bych s ním souhlasil.

Jenomže – teď je tu docela nový argument proč NEfotit na film – Leica M9. Těžko se to vysvětluje, tenhle foťák s vámi sroste. Nenašel jsem na něm nic, co bych měnil! Citlivost snímače resp. projev digitálního šumu je oku lahodící, o jeho typickém filmovém „looku“ jsem psal již v souvislosti s Leikou M8.

A to nemluvím o značném posunu v zobrazovací kvalitě při vyšších citlivostech. ISO 1250 při osmnácti megapixelech jako nový standard dálkoměrného digitálního „kompaktu“. Samozřejmostí je použití všech objektivů systému Leica M, bez jakéhokoli ořezového faktoru. Se všemi výhodami dálkoměru, navíc digitálního, je to jasná věc.

Ježíšku, kde jsi

Pár zapeklitostí by se přece jenom našlo. Jednak cena samotného těla – sto čtyřicet tisíc korun, jednak pořizovací náklady na příslušenství, především objektivů. Ty jsou v porovnání s konkurencí (konkurencí v podobě D-SLR) nesrovnatelně vyšší. Osmadvacítku, se kterou jsem fotografoval po celou dobu akce, dostanete za bezmála čtyřicet tisíc korun, nejlevnější reportážní sklo s ohniskem 35 mm a světelností F2,8 zhruba za třicet tisíc. Zatoužíte-li například ale po jeho verzi s minimální clonou F1,4 (!), pak na stůl vyložíte tisíc cirka osmdesát.

V tom však nevidím tu největší překážku, pokud jste jednou profík a tento život žijete jako dokumentarista, který nesundá foťák z ramene, proč ne. Objektivy Leica a emkové tělo vám minimálně ten jeden život vydrží, to je vyzkoušené. Ale co snímač?

Na chvíli jsem si představil (ve fázi horečnaté), že bych si M devítku koupil. Jenže, při takové investici, kde mám nějakou záruku, že mi snímač vydrží deset let (a to nechci moc) nebo že mi ho alespoň někdo za těch několik let za pár desítek tisíc vymění? Nezbývá něž věřit, že digitální Leiky budou vzdorovat času stejně jako ty filmové...

Článek vyšel v časopise DIGIfoto 9/2010