Předměstí jsou v americkém kontextu nesmírně zajímavou oblastí, kde nacházíme většinou lidi buď toužící po klidu nebo ty, kterým jejich ambice nedovolují bydlet blíže centra. Tento podivný mix často velice homogenní a vlastně bezkrvé skupiny lidí je něčím, co velice ráda zachycuje popkultura, když chce hovořit o průměrnosti.
Nikoli o průměrnosti jako sociologické veličině, ale jako antropologické danosti bytostně neautentického přežívání. Být průměrný v tomto kontextu znamená vlastně totéž, jako v českém prostředí žít normalizaci. Tedy snahu o život v naprosté konformitě, s ambicemi, které mohou být vysoké, ale hypotéka, konvence i vlastní lenost nebo nepříznivé rány osudu mají za následek, že se lidé zlomí. Mají své jisté, vše o světě vědí, nikdo jim nemusí nic říkat. Za jejich životy vždy mohou ti druzí, tam někde v centru města.
Otázka, kterou si v posledních měsících klademe stále více je otázka po velikosti – kdo je velký? Při loňském otevření Národního muzea se tato otázka vznášela v diskusích o tvářích v panteonu, dnes tutéž záležitost řešíme v kontextu soch ve veřejném prostoru a jejich ničení.
Co určuje onu velikost osobnosti? Dříve velice populární chápání historiografie pracovalo s takzvanými velkými dějinami, tedy dějinami válečných konfliktů, velkých vynálezů a revolucí. Ideálně tak, že dokázala, což bylo zvláště důležité v devatenáctém století, najít jednu osobu, kterou bylo možné postavit na podstavec a umístit do musea či na náměstí.
Malá dáma z předměstí, foto: subal
Jenže, jaké je přesně to měřítko určující velikost? Je větší milující matka nebo státník budující národy? Tato patetická otázka je samozřejmě nesmyslná, neboť neexistuje nic, co by tyto dvě osobnosti umožnilo porovnávat. Člověk není něčím, co je možné obodovat na jasně ohraničené škále, o co by se mohla vést soutěž „největší Čech“. Porovnávat Heyrovského a Čapka je zkrátka nesmyslný podnik, do kterého se ale opakovaně pouštíme.
Proč? Protože tam někde na pozadí našich myšlenek je onen archetypální člověk z předměstí – někdo, kdo na jedné straně dobře ví, kdo může za všechny jeho problémy, ale také ten, kdo potřebuje jasné vzory a orientační body, osoba, která potřebuje dostat na složité otázky jednoduché odpovědi. Někoho takového v sobě nosíme všichni, bez ohledu na to, jak silným nátěrem kulturnosti jsme schopni tuto část naší osobnosti překrýt.
Chceme vidět toho, ke komu se můžeme upínat, mít měřítko, kterým lze porovnat svůj život. Jak ale upozorňuje Heidegger, toto měřítko je sice lákavé, ale nevhodné pro to, co označuje jako Pobyt – tedy vědomé chápané promýšlení vlastní existence. Přijmout měřítko jiné než transcendentální bez jednotek, znamená učinit ze sebe kus zboží, které lze dávat na stůl na trhu s patřičnou cenovkou.
Snímek Malá dáma z předměstí. je ale jiný, neboť nám dává ukázat, že tyto kategorie lze překročit, že měřítko je možné rozrazit a překonat všechny limity, které jsou před nás kladeny. Překračuje vše, ukazuje, že své já může chápat zcela jinak než ostatní, že tam někde v marasmu, z něhož vychází existuje – tak jako v těch populárních filmech – podhoubí, ze kterého lze žít svůj americký sen.
Gratuluji autorovi, kterým je subal k pěkné fotografii ukazující, že ty krásné věci je možné najít právě v obyčejnosti. Jen je třeba se umět vhodně dívat. A současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Le Grand blond avec une chaussure noire je snímkem, který svůj příběh vypráví sám, k němuž není třeba nic dodávat. Ukazuje, že síla fotografie nemusí být v množství informací, které zobrazuje, ale v tom, co dokáže utkat v naší hlavě. Autorem je m.time.
Le Grand blond avec une chaussure noire, foto: m.time
Je to ještě portrét nebo vyprávění abstraktního pojmu? Kde jsou hranice mezi příběhem a fakticitou? To jsou otázky, které si nutně musí klást každý, kdo se podívá na fotografii MoniSan V síti myšlenek.
V síti myšlenek, foto: MoniSan
Zoran_2 zve na prohlídku života na Slovensku na snímku Na čerstvých pastvinách. Jeho snímky nejsou jen klasickou sociální fotografií, ale především psychologickou sondou. Pracuje s obrazem jako s něčím, co může jít pod povrch věcí, sledovat nejniternější život toho, kdo je zobrazován.
Na čerstvých pastvinách, foto: Zoran 2
Dadakovas na závěr nabízí zde na DIGIareně poněkud netradiční, pěkně zpracované zátiší s deskriptivním popiskem - u Ivy..