Ctirad Václav Pospíšil tvrdil, že pokud dáme nějaké historické osobnosti přídomek Veliký, můžeme za to schovat téměř cokoli – od velikého politika po velikého lumpa. Ona velikost, jako cosi proklamativně nalepeného na člověka z masa a kostí vytváří strukturu, pod kterou mizí jistá lidskost, tedy to, co dělá člověka člověkem.
Ruth Benedictová, a po ní mnozí další, se věnuje distinkci sociálně antropologického fenoménu viny a hanby, jako dvou kultur, které ovlivňují celé nastavení civilizací. V kultuře hanby je o špatnosti rozhodováno vnějším arbitrem, člověk se snaží konat dobro, nikoli proto, že by ho sám od sebe sledoval, ale proto, že se bojí společenského tlaku, který by na něj dopadl, pokud by se dobře nechoval. Tato kultura hanby vede k tomu, že dobré chování je záležitostí veřejného prostoru, zahrnuje jen situace, které jsou spojené s tím, že by dané chování mohlo být vyneseno na světlo.
Erick Dodds pak toto kulturní dělení spojí s otázkou dohledu. Kultura viny, která je spojená se svědomím, s přesvědčením, že pokud se zachová člověk špatně, ulpí na něm vina, která má doslova ontologické následky vede k podstatně silnější a jasnější seberegulaci. Maže rozdíly mezi chováním na veřejnosti a v soukromí. Avšak, jak upozorňuje ale Dodds, neměli bychom si ji příliš idealizovat, protože otázka toho, co můžeme vnímat jako vinu se společensky mění, společnost může nad jedincem vykonávat mimořádně efektivní dohled, moderovat jeho chování, aniž by ho přímo viděla.
Jak kultura viny, tak kultura hanby existují vždy spolu, jsou ideálními weberovskými typy, které mohou ve společnosti vždy v jedné své modalitě převážit, ale nikdy se nevyskytují čistě a izolovaně. Kombinace sociálního a individuálního tlaku je vždy přítomná. Jan Patočka pak zdůrazňuje, že dějiny začínají tam, kde do centra svého chování a zájmu nepostavíme jen sami sebe, ale celou polis. Vznik kultury viny, tedy Platonova konceptu péče o duše, je něčím, co vytváří dějinnost. Tím, co dává bytí ve světě novou kvalitu.
Martin Heidegger jde v analýze těchto kultur možná ještě hlouběji a zdůrazňuje, že ve skutečnosti se nikdy nebojíme něčeho, ale vždy máme strach o něco. V odkrytí tohoto strachu o něco, pak můžeme nacházet svoji vlastní existenci, to kým ve skutečnosti jsme, světlinu svého vlastního bytí. Strach je to, co umožňuje člověku se setkat se sebou samým bez masek a přetvářek. Dodds pak bude zdůrazňovat, že hanba a vina jsou naopak prvky, které nás vláčí jistou kulturou dohledu a trestu, něčím, co bychom mohli označit za neautonomní morálku, fenomén odklánějící nás od vlastního bytí.
Být velký, ve smyslu historiografického či politického přídomku je tak něčím, co nás od nás samotných vzdaluje, zbavuje osobu její lidskosti. Staví před oči společnosti obraz, který je vytržením do bytostného módu kultury hanby – ukazuje, jak vypadá hrdina, který již nemá možnost svůj vlastní obraz překročit. Stává se otrokem, odosobnělým stínem po člověku, který byl před dav vystaven.
Martin Seligman ale upozorňuje, že totéž zakouší i člověk uvržen do světla neúspěchu a společenského zatracení. I on přichází o možnost být sám sebou, jeho identita je mu vyrvána z bytí. Stává se někým, koho Aristoteles bude označovat za otroka – tvora, který by mohl být člověkem, ale – z různých důvodů – nemá přístup ke své svobodě, k možnosti nakládat ve společnosti i před sebou samým se svým osudem.
Snímek od petpave tuto situaci rámuje – výrazem a postojem dítěte, stíny na rudém pozadí, temnotou, ze které samo nevystoupí. Je hanbou a vinou současně. Ukazuje člověka neschopného se autonomně rozhodnout, vykročit svobodně a dotknout se vlastního já. Ale současně obraz dítěte – obraz dokonalé otevřenosti se někým stát, obraz osoby, které může někdo druhý podat pomocnou ruku a převést ho ze stínu do světla.
Gratuluji autorovi snímku ke krásnému obrazu a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Geometrie nastávajícího večera od Hotmandarin je meditací nad tím, jaký vliv může mít architektura a vzorce a způsoby našeho chování. Zdá se, že naše plány, prožitky či zkušenosti mohou být architektuře více než blízké.
Geometrie nastávajícího večera, foto: hotmandarin
Snímek reflektující postupně nastupující podzimní čas nese název a rána jsou už chladná a ukazuje fotografii jako činnost spojenou s malování světlem. Autorem je Jiří Z.
a rána jsou už chladná, foto: Jiří Z.
V malování světlem pokračuje také snímek o záchytných bodech od Vhumanika. Jen hrubé plátno je mu malířskou plochou a barvy se mění.
o záchytných bodech, foto: vhumanik
Na závěr pak ještě upoutá pozornost triptych, tedy formát v umění po gotice již ne tak častý, od Františka Mikuše .