Jazykové pojmenování barev je zajímavým fenoménem. Podle jedné z teorií se do jazyka barvy přidávají postupně. Každý jazyk potřebuje mít diferenci mezi bílou a černou, později přidá červenou, pak zelenou a žlutou a šestá barva je modrá.
Ukazuje se, že jazyky skutečně tuto posloupnost reflektují, a tak například není možné najít jazyky, které by měli příliš převrácené palety barev, které jazykově odlišují.
V češtině je základních barev jedenáct, v ruštině dvanáct (diferencuje světle a tmavě modrou) a v angličtině v posledních letech dokonce třináct – mimo české běžné má lila a tyrkysovou. Jakkoli mají jazyky kodifikované barevné škály, je problematické přesné přiřazení označovaného a pojmu. Spor o to, zda je daný objekt modrý nebo zelený či fialový prožil asi každý.
Subjektivní vnímání barev má přitom tři výrazné determinanty – barvoslepost, jež postihuje převážně muže, která představuje jistou objektivní překážku v možnosti se domluvit na barvě. Druhou objektivní překážkou je rozdílné spektrum, respektive jeho hranice, jež je člověk schopen vnímat. V neposlední řadě je zde pak problém subjektivní – každý z nás má barvy naučené trochu jinak a jemnocit na ně je také rozdílný.
Barvy jsou přitom důležitou součástí našeho vnímání světa. Někdy se – napůl v žertu a napůl s poukazem na jisté psychologické danosti – říká, že nebe bylo modřejší, když jsme byli mladí; že socialismus byl šedivý atp. Toto spojení barvy a celkové emoce či prožitku je velice zajímavé a většina výtvarníků s ním přirozeně pracuje.
Warm-up, foto: nejmil
Snímek Warm-up dává barvě ještě jeden důležitý rozměr – teplotu. Barvu lze charakterizovat teplotou, kterou je možné převést na frekvenci, kterou pak detekuje naše oko. Žena na snímku se tedy nejen zahřívá sama, ale svou barvou je odlišná od bazénu. Jen fyzikálně striktně zahřívá spíše bazén (modrý) než sebe (žlutou).
Gratuluji autorovi, který si dlouhodobě umí poradit s netradičním figurálním focením a barevným schématem, které jeho tvorbu činní snadno rozpoznatelnou a „podepsanou“. Nejmil paří nesporně mezi fotografy, kteří mají svůj rukopis poměrně výrazný a zřetelný. Bude tedy přirozeně rozdělovat a snad někoho i provokovat. Takové ale umění má být.
Ještě jednou gratuluji a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Toskánsko je italskou kopcovitou oblastí s mimořádně krásnou krajinou. Snad jednou z nejhezčích v Evropě. Jankrikava ho přibližuje v barvách zeleně a drobných mráčků nad hlavou fotografa.
Alkohol je drogou i sociálním problémem s největšími dopady. Chemická látka, které je integrální součástí naší kultury, má mimo povznášejících účinků na svědomí mnoho slz a krve. Snímek Súboj od millana zachycuje jedno takové subjektivní pnutí.
Jindra H ukazuje, jak zajímavá může být i obyčejná omítka či postupně se loupající barva. Zve naši fantazii k tomu, abychom v ní hledali ptáčky, srdce nebo cokoli dalšího. Ukazuje jen obraz a jinak mlčí. Proto také fotografie bez názvu.
A na závěr ještě pohled na staršího muže na ulici. Snímek na půli cesty mezi sociální fotografií a uliční dokumentaristikou zachycuje muže nesoucího … muže, jehož součástí se nesené břemeno doslova stalo. Takový je krabičák. od shimmell.
krabičák., foto: shimmell