Létání i válečná fotografie zásadním způsobem změnili chápání světa. Letadlo se stalo motorem lidského spěchu a fotografie z válek dala poznat lidské utrpení.
Jedním z nejzajímavějších avantgardních směrů, které se objevovali před první světovou válkou byl futurismus. V roce 1909 vydal Filippo Marinetti futuristický manifest v pařížském listu Le Figaro, což je považováno za vznik celého hnutí, které oslovilo především Itálii, zprostředkovaně ale také Rusko a další země.
Zrychlené cestování přinášelo v té době již celou řadu výhod – postupně docházelo k „časoprostorové kompresi,“ když cesty mezi vzdálenými městy netrvaly týdny ale hodiny, postupně se rozšiřovaly další komunikační prostředky a lidé si byli (co se týče komunikační vzdálenosti) blíže. To samozřejmě ale vedlo také k určitému stresu a spěchu. Celý svět se zrychlil, ztratil svoji strukturu a poklidné tempo a to vše se nepochybně odráží v samotném futurismu, který je právě létáním mimořádně fascinován.
Není v něm prostor na spojky, slovesa či věty. Obsah sdělení musí být ventilován rychle, struktura se jeví jako zbytečná, stejně jako verše či rýmy. Básník zůstává tím, kdo dokáže lépe slovy popsat svět kolem sebe, ale zásadním způsobem mění formu svého vyjadřování.
Také válečná fotografie, která sbírala svojí sílu již v druhé polovině devatenáctého století s osobnostmi, jakými byly Roger Fenton, Paul Sinner či později Frank Hurley, zásadním způsobem měnila chápání světa a vztah mezi lidmi. Najednou nešlo o vzdálené konflikty, které si nikdo nedokázal představit a prožívat, ale o něco, co mohl každý vidět na stránkách novin a intenzivním způsobem reflektovat.
Samozřejmě ještě bez rozvinuté představy o tom, že jednou se stane válečná fotografie nástrojem mimořádně efektivní manipulace a paradoxně zdrojem napětí a nového násilí. Spojení tohoto pocitu sounáležitosti lidství, s rychlostí a spěchem, které přenášela rozvíjejí se komunikační technika dalo vzniknout meziválečné kultuře. Té která za bohatství považuje krásu, klid a intelektuální diskuse, která je novou vlnou humanismu, ale nemá dlouhého trvání.
Fotografie týdne
Dnešní fotografie týdne, kterou vytvořil Mithrandir, nese název Jak jsem fotil druhou světovou …, zachycuje velké rozčarování. Z toho, že rychlost ani blízkost lidství neznamená mír, ale naopak může vést k hrůzám nekonečných rozměrů. Gratuluji autorovi k podařenému snímku se zajímavou kompozicí a dovoluji si pozvat na prohlídku některých dalších snímků uplynulého týdne.
Jak jsem fotil druhou světovou... (foto: Mithrandir)
Člověk zažívá během celého svého bytí určitou fragmentárnost. Cítí, že netvoří celek, ke kterému by měl patřit, prožívá zklamání ze své nedokonalosti. Tak jako muž na snímku Crisis od zahorko.
Crisis (foto: zahorko)
Trochu jiné emoce, ale přesto rozhodně ne příliš pozitivní, zažívá také žena na snímku od fotografa s přezdívkou dohmat. Ukazuje opuštěnost, pocit samoty a selhání, který se snaží zakrýt pitím vína z žalu. To vše na snímku …
... (foto: dohmat)
Snímek nesoucí název Area 51 ukazuje na absurditu některých opatření. Těžko si představit méně ekologický způsob získávání elektrické energie než ze solárních panelů v našem klimatickém prostředí. Snad jen pocit, že jsme škodliviny a chemikálie potřebné k výrobě panelů vypustili někde jinde (těm chudým a těm daleko) nás může hřát. Autorem snímku je střevlík.
Area 51 (foto: střevlík
A na samotný závěr ještě jeden snímek, který nás vrací do starých časů. Nese název Fotoaparát mého pradědečka a jeho autorem je giomdesampre.
Fotoaparát mého dědečka (foto: giomdesampre)
