Člověk je často jako tělo bez duše. Jako by snad jeho pobyt zde na zemi byl bipolárním spojením hmoty a ducha, který se může kdykoli vzdálit. Ale je tomu skutečně tak?
Osobně považuji psychologii z mnoha důvodů za velice podivuhodnou vědu. Pracuje s pojmem osobnosti, aniž je schopná podat jednoznačnou její definici (respektive jich nabízí několik desítek, z nichž každá je něčím nedokonalá a problematická). To samo o sobě ukazuje, jak složité je se s člověkem, který je podstatně složitější, než jen osobnost, vypořádat na úrovni jakékoli vědy. Ostatně samotná antropologie má několik desítek druhů – od přírodovědecké, přes filosofickou, kulturní, sociální až třeba po spirituální. Člověk je nesporně komplexním problémem, na který věda není schopná nalézt vhodný komplexní popis.
V tomto pohledu je zajímavé, že se mluví o tom, že se člověk někdy chová jako tělo bez duše, což ale přímo odporuje naší běžné zkušenosti. Těžko někdo řekne (pokud mu nejsou tři roky), že Michala bolí zub. Přirozené je říci, že zub bolí mě, jak svébytnou ontologickou bytost. Nikoliv stroj, který svojí nehmotnou vůlí či duší ovládám.
Může ale existovat možnost snění, změny stavu vědomí, kdy se můžeme přenést do zcela smyšlených, často paradoxních světů. Podivuhodné může být i to, že sníme (beze spaní) obvykle pokud jsme velmi nešťastní nebo naopak nesmírně šťastní. Karel Kryl zpívá v jedné písni o dvou lidech u jednoho stolu, kteří jsou nekonečně sami a nekonečně spolu. Mluví spolu, ale nerozumějí si a to i přesto, že vydávají slova, jejichž jednotlivému významu by jistě běžně porozuměli.
V teorii informace se mluví o sémantice, syntaxi a pragmatice. Přesto si myslím, že v případě lidské komunikace je zde ještě něco více, tedy ochota dvou dorozumívajících se být na stejném kontextu, věnovat pozornost a chtít porozumět. A myslím, že je to přesně to, co osoba na snímku ***** nedělá. Je mimo kontext svého stolu. Komunikuje sama se sebou a tak je skryta druhým.
Fotografie umožňuje zachytit realitu často úplně jinak, než jak jsme schopni ji spatřit očima. Trojrozměrný prostor se transformuje do dvourozměrného obrazu, který se tak stává zcela novým výjevem. Přesně to je případ nepojmenovaného díla od eMeT.
Bez názvu (foto: eMeT)
Pohled do tmy může být pro někoho děsivý, neboť podvědomě ví, že se v ní něco může ukrývat. Proto také malé děti mají rády při usínání rozsvícené světlo. Díky nepatrně jiné konstrukci oka se kočky tmy bát nemusejí, protože v ní vidí velice obstojně. To alegoricky ilustruje fotografie Miki od Aroluse.
Miki (foto: Arolus)
Pokud máte rádi mrazivá rána, studený vzduch bodající do plic a následný pocit tepla, které člověk může s šálkem čaje nebo kávy prožít, pak vás možná osloví netradičně provedený snímek s názvem Ráno, ke kterému si můžete pustit také hudbu. Autorem je Mikoudelka.
A na závěr se můžeme vrátit k člověku, jako přemýšlející a svět reflektující bytosti, tak jak ji zachytila Simeona.K na fotografii s příznačným názvem I think about you. Myslím, že i samotný název by si jistě zasloužil delší úvahu, stejně jako pěkné provedení portrétního snímku.
I think about you (foto: Simeona.K)