Biblické příběhy jsou plné velice zajímavého schématu – Bůh dává člověku nabídku, která je ale spojená s nutností radikálně opustit svoji minulost. Není možné se dívat v zad, a přitom postupovat kupředu.
Lot, když utíká ze Sodomy se nesmí ohlédnout, nemůže se fixovat na svůj předchozí domov a život. Jeho žena to nedokázala a proměnila se v solný sloup; tedy v symbol absolutní neživosti. Když Neo nastupuje do Archy, přichází s povodní o veškerý svůj dosavadní život, sociální kapitál, statky, půdu a možnosti. Mojžíš utíká z Egypta a také si je vědom toho, že přechod Rudým mořem, je definitivní tečkou za vším, co by mohl označit jako svůj život.
Těchto příběhů bychom v Bibli mohli nalézt desítky a kopírují vždy velice podobné schéma, které ukazuje, že to důležité je před člověkem, nikoliv za ním. Je důležité, aby se člověk dokázal orientovat na to, co je před ním, na své současné konání orientované do budoucnosti, nikoli aby sledoval svoji vlastní minulost.
Tento myšlenkový rys je pro židovskou kulturu podstatný, protože ukazuje, že to, co člověk dokázal během svého života není nikdy nic pevného a jistého. Ať děláme cokoli, vždy je zde možnost radikální změny, pohybu, otřesu, něčeho, co vše, co bylo za námi promění. Proto si bude Ježíš vybírat celníky a nevěstky za své nejbližší, protože pro ně je obrácení, ona radikální transformace bez pohledu do zadního zrcátka nejsnazší a současně společensky nejsilnější.
Být sentimentální může znamenat určité kotvení se v minulosti, neustálé ohlížení se. Tedy neschopnost překročit vlastní stín, rámec, ve kterém se člověk může pohybovat, na základě své osobní biografie. Ostatně i v jazyce víme, že „starého psa novým kouskům nenaučíme“ nebo že „proutek se má ohýbat, dokud je mladý“. Oba tyto výroky ukazují, jak často se ohlížíme vzad, a jakým způsobem může být toto ohlížení nebezpečné. Jsou totiž vlastní definicí stáří v tom nejhorším slova smyslu – stáří jako konce, spočívajícího v absenci ochoty se změnit.
Oko vpřed a vzad ..., foto: hotmandarin
Je zde ještě jeden problém, který s tímto modem stárnutí souvisí – to, co bylo dříve v určitém kontextu funkční a praktické, to jak jsme se dokázali zachovat a „zafungovalo to“, dnes nemusí být vůbec relevantní. To jistě neznamená, že tyto zkušenosti nebo předchozí prožitý život jsou zbytečné, ale že bez neustálé reformy, otázky po změně a přeskupení toho, kým jsme ztrácí smysl.
Karl Barth, když hovoří o církvi, hovoří o ní následovně: Ecclesia semper reformanda est – církev je neustálou reformou či jinak podstatou církve je neustálá reforma. Není to ale výrok o církvi jako o instituci nebo historickém faktu, jde o výrok směřující k současnosti a ke každému člověku. To, co chce říci je, že bez individuální ochoty se měnit, je náš život odsouzen k nějakému bytí ve formě, která postupně natolik ztuhne a stane se čistě formální, že přestane dávat smysl.
Snímek Oko vpřed a vzad... zachycuje právě takové ohlížení. Ohlížení, které sleduje minulost, protože nechce vstoupit do přítomnosti. To, co je před námi je svojí nejistotou natolik nepříjemné, že se chceme držet jistot, které jsou jakoby pevně dány. Jako by nevadilo, že to vše, je dávno odžité, odložené v jiném časoprostorovém rámci.
Gratuluji autorovi, kterým je hotmandarin k podařenému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Navyy ukazuje, že fotografování s sebou může přinášet nové výzvy i nutnost měnit perspektivy toho, na co se díváme a zaměřujeme. Ludwig Wittgenstein napsal, že hranice našeho jazyka jsou hranicemi našeho světa. A totéž nesporně platí také pro fotografii. Tak, jak to zachycuje navyyho snímek . . .
..., foto: navyy
Lukáš Uher ukazuje, jak silný cit pro kompozici může i z banálního místa, většinou nepříliš zajímavého a podnětného, udělat dílo, které má určitou hloubku a význam. Fotografie Most je interakcí člověka a architektury, snahy žít tak, jak se dá v kulisách světa, které nemusí být zcela příjemné.
Můj hrad je fotografie ze Saint-Nazaire, kterou nabízí Shimmell. Zachycuje místo, na kterém se vrství různé historické sentimenty, které jen čekají na to, až je nějakých archeolog začne postupně odkrývat.
A na závěr ještě jedna fotka, odlehčená, legrační, hravá – taková je Zadrátovaná od honzj.
Zadrátovaná, foto: honzj