Mnoho fotografů se červenému čudlíku značícímu videospoušť vyhýbá jako čert kříži. Z lenosti učit se novým věcem? Z přesvědčení, že fotoaparát slouží jen k záznamu statických obrázků? Pro mě osobně platilo tak trochu obojí.
Nakonec jsem se však musela smířit s tím, že se video stalo nedílnou součástí výbavy fotoaparátů, a nelze ho tedy jen tak ignorovat. A navíc by to přece jen byla škoda, že ano? Nezbývalo proto, než se pustit do zkoumání nového světa pohyblivých obrázků.
První dobrou zprávou bylo, že mnoho znalostí, které člověk získá jako fotograf, lze využít i při natáčení videa. Přesto má tento žánr svá specifika, která je třeba brát v úvahu, chceme-li zdokonalit své „filmové“ dovednosti.
Výběr režimu
Pokud jste zvyklí fotografovat v automatickém režimu a unikají vám základní pravidla expozice, měli byste se v této oblasti poněkud dovzdělat, viz odkaz níže. Fotoaparát jako takový totiž primárně slouží k záznamu statického obrazu a tomuto úkolu je plně přizpůsoben i jeho automatický režim.
Jak víme, základem expozice je tzv. expoziční trojúhelník: clona, čas a citlivost (ISO). Při natáčení videa není dobré spoléhat na jejich automatické nastavení, přestože jsou některé fotoaparáty v tomto směru docela chytré. Ruční práce vám však dají, tak jako při fotografování, mnohem větší tvůrčí svobodu a umožní natočit videa podle vašich představ.
Čas
Natáčení videa vyžaduje jiné nastavení expozičního času, než na jaký jsme zvyklí u statické fotografie. Jedná se totiž o rychlou sekvenci obrázků, jejichž spojením dokážeme zaznamenat pohyb. V prvním kroku musíme proto nastavit, jak rychle za sebou se budou jednotlivé snímky zaznamenávat, tzv. snímkovou frekvenci neboli framerate udávaný v hodnotách fps či sn./s.
V menu fotoaparátu se obvykle setkáme s hodnotami 24, 30, 50 nebo 60 snímků za sekundu, přičemž platí, že čím vyšší frekvence, tím plynulejší záznam. S vybranou snímkovou frekvencí je nutné sladit rychlost závěrky, a to z jednoho prostého důvodu – přirozeného, plynulého zachycení pohybu.
Pro výpočet adekvátního expozičního času je k dispozici jednoduchá pomůcka: čas by měl odpovídat polovině snímkové frekvence čili pro 24 fps 1/50 s, 30 fps 1/60 s, 60 fps 1/125 s.
Pozn.: S délkou expozičního času se dá samozřejmě experimentovat a dosáhnout kreativních efektů – při delším času získáme rozmazanější pohyb a s kratším časem hektický, překotný efekt trhanějšího záběru.
Clona
Nastavení clony slouží k dosažení stejného efektu jako ve fotografii, čili k práci s hloubkou ostrosti. Otevřená clona rovná se malá hloubka ostrosti, kdy zaostřen zůstává pouze hlavní objekt a prostor před/za ním je rozostřený, zatímco s vyšším clonovým číslem se směrem od fotoaparátu proostří větší část záběru.
Citlivost (ISO)
I u videa platí stará známá rovnice: nižší hodnota ISO = čistší obraz bez šumu. K tomu není v podstatě co dodat, snad jen, že díky delším časům, jež vyžaduje natáčení videa, se na nižších citlivostech snadno udržíte i v horších světelných podmínkách. V případě nutnosti se vyplatí použití osvětlovací techniky, ale to už je kapitola pro zkušenější filmaře.
Palčivým problémem může být naopak příliš velké množství světla, např. za jasného dne. Pokud budete chtít zachovat poměr frameratu a času závěrky, a použít nižší clonu, nebude vám stačit spodní hranice citlivosti (ISO). I při času 1/60 s snadno dojde k přeexpozici obrazu. Nezbytným vybavením „filmaře“ je tudíž ND filtr, který sníží množství světla proudícího do objektivu.
Obrazový režim
Videozáznamy jsou, jak bylo řečeno výše, série snímků, konkrétně 8bitových JPEGů o různém rozlišení (HD, Full HD, 4K). Jedná se tedy o komprimované soubory s přednastavenými obrazovými parametry – doostření, kontrastu, sytosti barev – a ve srovnání se surovým formátem RAW také menším dynamickým rozsahem. Obecně platí, že je nejlepší nastavit neutrální obrazový režim se staženou mírou doostření (pro eliminaci moiré), kontrastu i sytosti, což nám dá více prostoru při následné editaci videa.
Pokračování 2 / 2
Ostření, stabilizace a zvuk
Ostření
Pro ostření platí totéž co pro nastavení expozičních parametrů. Autofokus fotoaparátu není primárně určen pro natáčení videa.
Kontinuální automatický režim ostření (AF-C), který byste logicky považovali za ideální pro zaznamenání pohybujícího se objektu, často ostří tam, kam nechcete, popřípadě stále přeostřuje a přitom halasí.
Zkušenější filmaři proto používají výhradně manuální ostření. Kromě toho, že jím lze dosáhnout různých tvůrčích efektů, třebas přeostřování z pozadí na popředí, z objektu na objekt, je v digitální éře ruční ostření navíc usnadněno nejrůznějšími pomůckami, jako je např. focus peaking.
Často diskutovaným tématem je zoomování ve videu. Pro některé je změna ohniskové vzdálenosti v rámci jednoho záběru naprostým tabu, a dokonce ji považují za prohřešek srovnatelný s natáčením videa na výšku. Pro jiné je zoomování běžnou praxí, při níž je pouze nutné myslet na to, že některé zoomy mají na různých ohniscích odlišnou světelnost. Aby se zamezilo změnám v expozici, je proto nezbytné nastavit clonu tak, aby její hodnota odpovídala hodnotě na nejdelším ohnisku
Stabilizace
Znalosti základů kompozice mohou být užitečné i ve videu, ovšem je třeba myslet na to, že objektem snímání je pohybující se objekt (tu rychleji, tu pomaleji). S touto „proměnnou“ je nutné počítat a nastudovat si, jak a kam v obraze se objekt pohybuje, resp. bude pohybovat.
Klasickým začátečnickým přístupem je kopírování pohybu v záběru pohybem fotoaparátu v ruce. Zde je třeba si uvědomit, že při natáčení videa je potřeba udržet fotoaparát v klidu velmi dlouhou dobu. Moderní přístroje jsou sice vybaveny různě účinnými systémy stabilizace, ale ani ty nejsou zárukou neroztřeseného videa.
Sledování objektu s foťákem v ruce jednoduše může působit neuměle. Pokud chcete svým videozáznamům vtisknout punc profesionality, nezbyde vám nic jiného než si pořídit různé stabilizační pomůcky, např. steadicam nebo různé typy držáků.
Nejčastějším, potažmo prvním řešením bývá stativ vybavený video hlavou, která umožňuje plynulou změnu záběru v horizontálním (otáčení – panorámování) a vertikálním směru (náklon nahoru/dolů). Staticky umístěnému fotoaparátu je samozřejmě nutné přizpůsobit pohyb snímaného objektu, např. rozfázovat pohyb do několika samostatných záběrů a posléze je spojit v editoru.
Jestliže toužíte po delších záběrech, např. sledování vodorovného pohybu, existuje řada příslušenství, které zajistí plynulý, neroztřesený pohyb fotoaparátu, např. slidery (kolejnice s posuvným jezdcem) či fotovozíky dolly.
Zvuk
Patří k nenápadným a často podceňovaným, leč podstatným složkám videa. Nekvalitní, nekonzistentní zvuk je ovšem velmi rušivým prvkem. Integrovaný mikrofon obvykle, i přes různé protivětrné filtry, k dobrému záznamu zvuku nestačí. Pro videoamatéra je tedy zásadní, je-li fotoaparát vybaven vstupem pro externí mikrofon a sluchátka.
Existuje několik typů přídavných mikrofonů sloužící různým účelům. Nejpoužívanější jsou směrové mikrofony, které se dělí do několika podskupin podle toho, z jakého směru snímají zvuk – např. kulové snímají zvuk rovnoměrně ze všech směrů, a naopak tzv. shotgun jsou citlivé hlavně na zvuk přicházející zepředu. Při použití externího mikrofonu venku je dobré použít protivětrnou ochranu v podobě tzv. deadcat (mrtvé kočky).
Samostatnou a zásadní kapitolou při tvorbě videa je následná úprava záznamu v počítači, ale o tom někdy příště.