Někdy je natolik výmluvný, že není třeba o něm diskutovat. Říká vše v dokonalé scenérii němého strnulého výkřiku, který není možné jinak zachytit. Tam, kde končí slova, začíná obraz.
Je zajímavé sledovat diferenci ve vnímání obrazu u nás a u východních Slovanů. Čech, když něco vysvětluje či popisuje, užívá napřed slov. Až když k pochopení nedojde, sáhne k obrazu. Ruský člověk je zcela odlišný – nabídne obraz, který říká vše a až když mu druhý nerozumí, snaží se jej interpretovat. Osobně se domnívám, že největším zločinem českého školství je otázka: „Co tím chtěl básník říct?“ Kdyby to, co chce pedagog v takovém případě slyšet, básník říci chtěl (a obvykle je to zcela plochá, intelektuálně impotentní fráze), tak by to býval řekl či napsal a nemusel by kvůli tomu tvořit báseň.
Velmi podobné je to s interpretacemi obrazů – nikdy nemůžeme říci, co tím chtěl malíř či fotograf říci. Obraz a slovo nejsou totožné, jejich vyjadřovací schopnosti jsou různé. Jistě je možné se snažit popsat styl a sloh, jednotlivé symboly, kompozici, zpracování, výrazy a figury. Ale když toto všechno dáme dohromady, nezískáme obraz. Snad podobně jako když složíme dohromady atomy uhlíku, vodíku a kyslíku nezískáme člověka. Ten je něčím více.
Dnešní fotografie týdne, jejímž autorem je Paklík, je v tomto ohledu podobná. Měl by se člověk zaměřit na starého muže, který křičí (co asi?) nebo na ženu s holubem na hlavě? Možná by za esej stála i zcela obecná úvaha o tom, jaká je role holubů ve městě. Jednotlivých témat se tedy nabízí více než dost. Přesto nese snímek název „.“. Nelze k němu nic dodávat, je třeba nechat mluvit samotnou fotografii.
Bez názvu (foto: Paklik)
Podzim je v plném proudu a listí na stromech se zbarvuje do oranžových, žlutých i hnědých odstínů, které společně vytvářejí úchvatné scenérie. Procházka lesem nebo pohled na něj, je v těchto dnech srovnatelná s prohlídkou špičkových světových galerií. A právě do této atmosféry může být zařazen snímek s názvem Jablko na cestu, jehož autorkou je Moníssek.
Jablko na cestu (foto: Moníssek)
Dostihy přinášejí úchvatné napětí sázek, spojení člověka s koněm i zážitek z rychlosti a dynamiky celého sportu. A právě to zachytil Martin Kozák na snímku Dostihy 2, který pochází ze závodu 73. Ceny zimního favorita.
Luboš Blažek se po sérii snímků mapujících prostor přesunul k prostému zachycení exteriérů. Stejně jako v předchozích snímcích je jasně patrný autorův rukopis, kterému nechybí především smysl pro fragmentaci reality. Její kouskování a netradiční pohled na ni je integrální součástí každého snímku, kterými je demonstrována zajímavost bytí v každém drobném detailu. A samozřejmě černobílé provedení. Tak jako na fotografii znázorňující na první pohled ničím nezajímavý kousek hrany pískoviště.
A na závěr ještě jeden obraz architektury. Snad ničím mimořádně zajímavý, ale přesto pěkný. Ukazuje, že i pohlednicový formát lze pojmout vkusně, originálně a kvalitně. Takový je pohled na fotografii Přes písek a vodu ke kameni, pod níž jsou podepsáni Alena a Vojen Benda.