Úřednické či kancelářské čtvrti jsou dnes součástí téměř všech větších měst. Často přitom nejde o místa, která by byla a priori špatná nebo na první pohled architektonicky nekvalitní.
Čím se tyto domy, určené pro muže v oblecích a ženy v kostýmcích, liší od běžné zástavby. Motivů bychom mohl najít mnoho. Ten první je sociální – na jednom místě se zdražuje příliš mnoho podobných lidí s podobnými zájmy, vzděláním, hodnotami.
Jestliže dialog je obohacující tím, že se střetáváme a vyrovnáváme s jinakostí, tak tyto čtvrti nic takového nenabízejí. Ne že by všichni byli stejní, ale chybí zde přirozená rozmanitost příběhů i hodnot. S tím souvisí také unifikace funkcí jednotlivých budov – zatímco pro stavitelství až do třicátých let bylo imperativem integrovat různé funkce staveb, tento rozměr v moderní architektuře často chybí.
A tak můžeme porovnat Fuchsův brněnský Palác Alfa, ve kterém jsou dvě spodní patra vyhrazena obchodům, kavárnám, společnému setkávání nebo kinu a hudebnímu klubu a další patra jsou tvořena rozmanitými byty. V běžné kancelářské budově nenajdeme ani ony obchody, kavárny a „zbytečné plochy“, ani byty. Lidé sem jezdí jen pracovat. Zde je pak možné vidět důvod toho, proč jsou tyto části měst tak nelidské, oddělené od dalších mimopracovních dimenzí člověka.
Odstíny korporátu, foto: soowa
Možná tak nejde primárně o vztah k úsporám za jednotlivé části budov, vždyť relaxační zóny či bary jsou dnes běžnou součástí vybavení lepších či pokrokových společností, ale o nepochopení toho, že člověk není jen homo faber, že k spokojenému a šťastnému životu potřebuje volný čas, jinakost, diferenci, krásu.
Snímek Odstíny korporátu zachycuje místo, na kterém je na první pohled vše správně – domy jsou čisté a upravené, ulice široké, lavičky nachystané, stromy vysazené, vše jako když střelí. Jen život a lidé zde chybí. Snaha člověka vměstnat do šablony, ze které si stavitel odškrtává jednotlivé položky, z místa udělala nelidský tábor, kam se lidé netěší, kde nežijí. Oddělila práci od života a radosti. Postavila ji jako smrt mimo diskurs, do prostoru, kam se jen jezdí a zase se těšíme zpět. Bez sousedů a sociálních vazeb.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je soowa k pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl uplynulého týdne.
Coida nabízí fotografii, která jakoby byla vyhraněním se vůči předchozímu snímku. Na mourning Air je vše tajemné, špinavé, nedokonalé, zasažené zubem času. Přesto zde stojí žena ponořená do hudby a snění. Je to ona, kdo místu propůjčuje podivuhodnou mystiku a krásu, která kancelářím tak zoufale chyběla.
mourning Air, foto: coida
Ještě jeden snímek se vztahuje k reflexi města. Eskalátory, jedno z nejpodivnějších a často nejhůře využívaných architektonických řešení zachycuje Ná-klon od Baliana, ale místo nevzhledných a zdraví neprospívajících konstrukcí zachycuje až dětskou hravost a nevinnost, jakoby aktualizoval známé pravidlo, že pro čistého je vše čisté.
Ná-klon, foto: Balian
Francoaise si všímá detailu listu a v černobílém provedení mu dává pozoruhodně tajemný a fantazii probouzející náboj. Snímek nese název přihořívá.
A na závěr tradiční téma Shimmella totiž člověk a geometrické konstrukce. Tentokráte z Nizozemí, v minimalistickém vydání a barvách. Fotografie nese název Van Allen.
Van Allen, foto: shimmell