Ignác z Loyoly, který založil řád jezuitů, ve své myšlení vychází ze spirituality rozlišování. Člověk je, podle španělského mystika, neustále vystaven dvojímu vlivu – slyší hlas dobra i zla, je volán ke konání věcí, které mají pozitivní rozměr i těch, které jsou zničující. Zlo je současně často maskováno za dobro, to, co je vypadá jako správná volba na první pohled se může za pár okamžiků změnit ve fatálně špatné rozhodnutí.
Ignác proto zavádí zvláštní spiritualitu, která se zaměřuje právě na schopnost diferencovat mezi těmito dvěma protiklady. Nejde přitom o tradiční a jasný dualismus zoroastrismu, protože obě hodnoty mohou být vzájemně maskované či skryté. Přesto ale věří, že někde v člověku je esenciálně ukryta schopnost právě toto rozlišení provádět. Ve spěchu světa, v rychlosti, ve které musíme činit rozhodnutí, to ale často nedokážeme.
Co tedy navrhuje? Asi nejlepší možností by bylo utéct na poušť a tam se učit takovému umění. To dobře známe z helénské doby a příběhy pouštních otců jsou dodnes nesmírně zajímavým svědectvím toho, co s člověkem udělá dobrovolné uvržení se do absolutní samoty. Podobný vliv pak samozřejmě nabízejí kontemplativní řády jako jsou trapisté.
To je ale cesta, kterou se Ignác vydat nechtěl. Jeho návrh byl podstatně praktičtější – jednou za rok, případně před velkým rozhodnutím, si zkusit dát jistou očistnou duchovní kúru, zamyslet se sám nad sebou a tuto schopnost diference v sobě objevit. Tato zkušenost je pak něčím, co člověka bude po celý rok provázet a z čeho se dá žít.
S tebou, bez tebe..., foto: hotmandarin
Jan Sokol upozorňuje na skutečnost, že doba dovolené se postupně protahuje. Z několika málo dní se postupně dostáváme na čtyři nebo pět týdnů, které si můžeme užívat téměř všichni a koučové a psychologové budou doporučovat vybrat si dovolenou nejméně dva týdny v kuse, kdy skutečně nepracujeme.
Proč? Důvody je možné vidět dva. Tím první je tradice – v době před nástupem průmyslové revoluce byla dovolená paradoxně ještě delší – lidé měli volno během církevních svátků, ale také během poutí, na které měli nárok. Až průmyslová revoluce s platem nastaveným na dny tomuto modelu učinila rychlou přítrž. Pokud chceme, aby lidé vydrželi, musíme jim v jejich stále náročnějším povolání dát dostatek volna.
Druhý důvod je zajímavější – zatímco dříve se musela rozhodovat v práci jen velice malá část lidí, dnes činní poměrně složitá rozhodnutí, ve kterých musí složitě diferencovat téměř všichni zaměstnanci. Jenže dělat volby bez toho, aniž bychom měli zkušenost s bytím se sebou samými nejde. Pokud nemáme selhávat, nic jiného, než schopnost jednou za čas být mimo svět a jeho shon nám nezbývá.
Složitost světa, do kterého jsme ponořeni nás tedy nutí mít více volna – protože jen skrze ně, se můžeme dostat sami k sobě. Jan Patočka bude jako základní lidský program – jako to, co dělá člověka člověkem a odděluje ho od strojů – vnímat schopnost péče o duši. Tím je myšlena dovednost poznávat sám sebe, a skrze toto poznání se sám měnit. To ale není dost dobře možné, pokud člověk běží mezi zaměstnáními, povinnostmi doma a absolutním vyčerpáním, s nímž upadá do postele. Heidegger sice upozorňuje, že takové poměřování či pečování, je otázkou životního postoje a bytostného nastavení, ale i tak je zřejmé, že čas od času toto zastavení se potřebujeme.
Snímek S tebou, bez tebe... tak nemusíme vůbec vztahovat na druhého člověka. Tou mírou totiž není ten druhý, ale vždy jen mi sami. Ptát se s tebou nebo bez tebe, je otázka vedoucí k odkrývání vlastního autentického přebývání. Můžeme vyrazit bez sebe a bez ohledu na sebe. Žít tak, jak se to zrovna hodí, o ničem příliš nepřemýšlet. Pak ale musíme položit otázku, zda takové žití má vůbec nějaký smysl. Pro nás, kteří už jsem bez sebe samých.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je hotmandarin za zajímavě nastavené předvánoční zrcadlo a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Jiří Z. nás zve do světa fantazie. Propůjčuje své sny fragmentům světa, které vidí, strukturám, do nichž dokáže obtisknout své myšleny a prostřednictvím fotografie je předávat druhým, tak jako na fotografii západ slunce v přístavu plachetnic.
západ slunce v přístavu plachetnic, foto: Jiří Z.
Někdy jsme v jednom kole, někdy nás kolo láme. Možností, jak se s tím vypořádat je mnoho. Někdy ve své nahotě dospějeme až k triviální naivitě, tak jako volající Bože pomoz! Čekám do tří... od MSD1.
Bože pomoz! Čekám do tří..., foto: MSD1
Hezký pohled do binárního světa, do diference mezi nulou a jedničkou, dobrem a zlem, smyslem a scestím nabízí Shimmell se svým snímkem kravinka.
kravinka., foto: shimmell
Málo kdy mají protáhlé obdélníkové formáty fotografií něco do sebe. V případě věží a raket je možné udělat výjimku, zvláště když se spojí obojí do jednoho objektu, tak jako u MoniSan – Žižkovská věž.
Žižkovská věž, foto: MoniSan
A na závěr ještě pohled do temnot duše na snímku Starý klaun od schizoafektiv.