Když procházíme českými městy, nelze si nevšimnout zásadního zlomu, kterými prošla nejen v době průmyslové revoluce, ale také v první třetině dvacátého století. Nejde v ní jen o růst do šířky, ale také o asanace měst.
Stará a často z různých důvodů nevyhovující zástavba je bourána, aby zde mohlo vzniknout něco aktuálního a moderního. V centrech již nejsou třeba kasárna či sýpky, ale objekty, ve kterých bude možné žít. Současně se v nich objevují dva důležité proudy.
Tím prvním je chuť bydlet – bytová situace na počátku dvacátého století byla tristní. Města, ve kterých nebylo kde bydlet, města bez lidí se jevila jako na jedné straně reálný stav, ale současně jako něco, co je zcela nepřijatelné, jako faktum, které není možné jen evidovat, ale musí být rámované aktivitou. To, jak dnes vypadají centra měst je do velké míry dáno právě aktivní odpovědí na bytovou otázku, jak se o ní v dobovém tisku píše.
Druhým fenoménem je změna životního stylu. Najednou se ukázalo, že města nedokáží saturovat představu o tom, jak by bylo vhodné žít – od touhy po vlastní posteli či bytu, přes přání tekoucí vody či sprchy až po divadla či kina. To vše má samozřejmě svoji stavební odezvu. Nejde jen o transformaci urbanistické uspořádanosti, ale o celkovou změnu myšlení. Jestliže Le Goff píše o tom, že středověké město bylo ženou, která se oddá romantickému kavalírovi nabízejícím pevnou vládu, města začátku století jsou občany. Aktivními, tvořivými, nucenými hledat kompromis a integrovat vše do jednoho celku.
V první republice byl vždy rozpor mezi deklarovaným ideálem a žitou praxí, která na něj sice odkazovala, ale nebyla schopna ho plně uskutečnit. Města jsou tak občany také v tomto ohledu – jsou výsledkem západu peněz a snů, dobra a zla, otevřenosti a nacionalismu, měšťanství a továrníků, obchodníků a řemeslníků, milovníků kultury a vzdělání, i těch, kdo požadují především kvalitní silnice a dobrou dopravu.
Snímek … zachycuje obchodní dům Moravanka či Brouk a Babka, pokud se podržíme označení původními majiteli. Autorem stavby z roku 1934 je Miloslav Kopřiva, který si pohrál s praktickým funkčním a levným řešením, pásovými okny a velkými výlohami s prodejně prezentačním charakterem v přízemí. K obchodu slouží dodnes, byť slavnou prvorepublikovou firmu nahradila jiná, totiž obuvní společnost Baťa.
Boty jdoucí po fasádě vzhůru nabízejí pohled na svět z vršku, z nadhledu. Kotveny v realitě fiskální rozvahy (musí prodat) směřují k výšinám, stoupají, krůček po krůčku, kachličku po kachličce. Ukazují, že i taková činnost jako je obchod může mít rozměr růstový.
Deštníky pak na snímku od tchmes tvoří horizontálu – možnost zastavení a schování. Pocitu, že alespoň na chvíli není kam spěchat a nehrozí žádné nebezpečí. Oba symboly pak odkazují k dynamice města – k pohybu růstu i k touze být vhodným prostorem pro život. Někdy se můžeme domnívat, že město je tvořeno stavbami. Ve skutečnosti ale pouze ony vytváří kulisy, ve kterých se mohou odehrávat lidské interakce, velkolepě strukturované i všední hry lidského života. Město není mrtvým faktem, ale živým organismem.
Pilátovo „Ejhle člověk“ může být návodem na to, jak číst životní příběhy (často těžké a bolestné) druhých. Zoran 2 se dívá očima jako okny do duše a odkazuje k lidství, jenž je tak neuchopitelné a složité, tolikrát různými lidmi čtené a skládané, že při každém setkání vypluje na povrch něco nového. Pokud budeme chtít se nechat překvapit. Takový je snímek John.
Teilhardova slavná kniha Místo člověka ve vesmíru by mohla mít jako jistý motiv nebo reklamní leták snímek V 23610 od xfiala43, aniž by došlo k přílišnému myšlenkovému odklonu od myšlenek francouzského filosofa.
Pro milovníky Malého prince je pak určený snímek od MiaSia s názvem stejným jako první fotka … Kam jít v našem životě? A co je vlastně to důležité?
A na závěr ještě jedna pěkná barevná metafora – knihomol z hradecké knihovny od Shimmella.