Kamera se na nás dívá již téměř všude – při nákupech, na parkovišti, často i v práci nebo při procházce po ulici. Pocit anonymního života končí. Každý náš krok je zaznamenán a uložen.
Diskuse ohledně ochrany osobních údajů, které jsou doprovázeny cenami pro Velkého Bratra nebo jemu podobnými. Lidé se postupně učí uvažovat o tom, jaké stopy za sebou zanechávají, kdo je pozoruje nebo jak se proti takovému monitorování bránit. Anonymita a především pocit soukromí se postupně vytrácí.
Orwell ve své knize 1984 popisuje jednání lidí, kteří jsou neustále pod dohledem a jejich jednání je následně analyzováno. Téměř nikdo nedokáže v takovém prostředí zdravě žít. Nejde jen o to, že člověk musí své chování neustále poměřovat s nějakou normou, která může být kdykoli vynucována, ale především o ztrátu intimního prostoru kolem sebe sama, která má naprosto fatální následky, mezi nimiž je také přechod do nesvobody či apatie.
Současná doba tak naskýtá pro fotografii poměrně zásadní otázku – bude možná existence umělecké fotografie ve chvíli, kdy budou lidé všechno vidět a vše bude zachyceno ze všech stran a úhlů? Nebudou lidé přesyceni jakýmikoli obrazy? Myslím, že odpověď je podobná, jako co bude dělat člověk, až objeví poslední přírodní zákon a napíše poslední knihu. Takováto situace nikdy nenastane. Fotografie bude muset jen stále vytříbeněji ukazovat příběh, novost a hloubku.
A to i když se někdo může dožadovat, aby kamera byla právě Tam, jako na snímku, který vytvořil uživatel Šel_okolo.
Tam (foto: Šel_okolo)
Spousta lidí by ráda uměla létat. Let je pohyb bez kontaktu s podložkou a tím zajišťuje pocit svobody a volnosti. Nejsme omezeni v žádném směru. Pohled na snímek Lucanus za letu ale ukazuje, že let je v prvé řadě nemalá práce, a že nemusí být vždy tím ladným a plynulým pohybem. Je to mimo jiné proto, že vztlak vzduchu není dostatečně velký jako u ptáků a hmyz musí užívat jiného, podstatně méně plynulého pohybu. Přírodovědně i esteticky orientovaný člověk si navíc může vychutnat pohled na nádherného brouka.
Lucanus za letu (foto: Miroslav Hrdý)
Mezi nejsilnější emocionální prožitky patří žal – pocit beznaděje, zlosti i vyprázdněnosti, smutku i rozervanosti. Žal je hlubokým a silným prožitkem okamžiku. A právě takto jej zachytil na snímku Žal Mikoudelka. Ve vší přirozenosti, bez příkras. Jen jako pocit, ze kterého mrazí.
Žal (foto: Mikoudelka)
Eva Skaláková na snímku VlakoFka jemně pracuje s kombinací světla, kompozice a atmosféry. Ukazuje, že i poměrně banální situace ve vlaku může přinést krásnou a zajímavou fotografii. Nejdůležitější na celém fotografickém umění je zřejmě schopnost se dívat. Často ne jen očima.
VlakoFka (foto: Eva Skaláková)
A na samotný závěr ještě snímek Pavla Kozdase, který netradičním pohledem zachycuje moderní architekturu. Nikoli popisně, ale dialogicky. Interagovat umění s uměním (fotografii s architekturou), znamená novou interpretaci, obohacení diváka. Fotografie Transformers budiž toho podivuhodným i dobrým důkazem.
Transformers (foto: Pavel Kozdas)