David Těšínský: S tím, koho fotím, nás pojí jeden svět

David Těšínský je mladý fotograf mířící objektiv na lidi z ulice. To není nic zvláštního. Budeme-li ale mluvit ústy Davida, netvoří suchý dokument, nýbrž fotografie s duší. Pojďme si chvíli popovídat o tom, jak se zachycují cizí životy.

Ze série Imaginary kids from Thapathali slum in Kathmandu, Nepal

Je pro tebe to, co děláš, povoláním snů?

Spíš to vnímám jako „poslání zprávy vlastním pohledem“. Naplňuje mě to, protože k tomu cítím silnou vnitřní motivaci. Celkově všechno, co zažívám, je pro mě vždy nějaký zážitek. Vede k pochopení dalších souvislostí tohoto vesmíru, který se točí v kruzích stejných vzorců možností a božské univerzality. Například jsem zjistil, že co nevíš, tě nebolí, ale občas tě to může i zabít.

Proč a kdy ses rozhodl, že se chceš věnovat ve focení věnovat sociálnímu dokumentu?

V devatenácti, tedy před dvěma a půl lety, jsem odletěl do Ameriky. Tam ještě vzniklo pár fotografií města, ale zároveň už i momentky lidí a několik montáží. Postupem času jsem si uvědomil, že mě mnohem více baví fotit lidi. Konkrétně jejich příběhy, pohledy očí, výrazy, tváře…

Ze série Prodloužený víkend v Paříži

V dnešní době budou pravděpodobně spousty fotografů jako ty. Co chceš obecně svými fotkami vyjádřit?

Navážu na předchozí odpověď. Baví mě tváře lidí, což je ten „povrchnější“ pohled. Podstatné je, že rád zaznamenávám a svým pohledem ztvárňuju příběhy lidí tak, aby se to dostalo k veřejnosti a každý si z toho mohl odnést to své. Vidím v tom důležitou a silnou filozofii, kterou nedovedu vyjádřit slovy. Podle mě jsou příběhy lidí lepší výraz pro to, co fotím, než například sociální dokument. Nedělám suchý dokument, ale dělám snímky s duší.

Cílem tvých cest jsou většinou chudé země. Fotíš narkomany, bezdomovce apod. Podle čeho si vlastně vybíráš zemi, kterou navštívíš?

Mám pár tipů, kam bych se chtěl podívat, ale konečné rozhodnutí učiní až má finanční situace. Je pravda, že jsem zatím fotil v těch chudších zemí – v Indii, Nepálu, na Ukrajině, v Maroku. Lidé žijící v takových zemích mě lákají víc. V Paříži jsem fotografoval bezdomovce, což je trošku jiný pohled na jinak oblíbenou turistickou metropoli. Možná máš s tou sociální fotografií pravdu, uvědomuji si to až teď, když o tom mluvím.

Nejbližší plány míří opět do Asie. Udělal bych si okruh – Thajsko, Kambodža, Laos a Vietnam. Anebo mě láká Japonsko a Čína. Jedna z těch možností vyjde. Jednou bych se chtěl podívat do všech zemí světa…

Ze série Chutes And Ladders

Vrátí se ti peníze, které investuješ do cestování?

Ano, publikuji fotografie z Nepálu nebo Indie v časopisech jako třeba Koktejl, 100+1, Svět i jinde. Také mi vyšel rozsáhlý článek na deset stránek ve Foto Video. Šéfredaktora zaujaly fotografie ze série „Imaginary kids from Thapathali slum“.

Všimla jsem si, třeba na tvé výstavě z Nepálu, že hodně míříš objektivem na děti.

Je to jenom náhoda. Když jsem dorazil do slumu v Nepálu, překvapilo mě, že se kolem mě objevily jenom děti. Rodiče byli buď mrtví, nebo pracovali. S dětmi tam se mi ale pracovalo skvěle, pro ně jsem byl za exota. Většina nikdy v životě neviděly bělocha, navíc bělocha s fotoaparátem.

Musel jsem vyfotit každého, pro ně to byl zážitek. Funguje to tam jinak než v západním světě, kde se pomalu bojíš vytáhnout fotoaparát, aby ti lidé nevynadali.

Zatím se tu bavíme jenom o dokumentu a reportážích, vyzkoušel jsi už i stylizovanou fotografii?

Ano, mám projekt portrétů pro publikaci básní poezie „Cruor Bestia“, který vzniká v ateliéru. Baví mě obojí.

Ze série Imaginary kids from Thapathali slum in Kathmandu, Nepal

Pojďme ještě na chvíli do terénu. Mezi tvé dlouhodobější projekty patří i focení narkomanů v Praze. Jak ses k těm lidem dostal, bylo to snadné?

Potkal jsem je v jednom pražském centru, které se zaměřuje na pomoc narkomanům. Dostat se do komunity narkomanů a získat jejich důvěru není vůbec jednoduché, tito lidé mají vlastní uzavřený svět. Já se s jednou, dá se říct klíčovou osobou, dostal do poměrné osobního vztahu a díky ní se ponořil do tohoto světa poměrně hluboko. Jsou squaty, kam můžu přijít a většina lidí mě už bude znát a zdravit mě.

Ocitl ses s nimi někdy v nebezpečí?

Úplně v nebezpečí, že by mi chtěli ublížit, asi ne. Jednou jsem se dostal do skupinky, v níž byli dva vrazi. Ten jeden mi dokonce ukazoval průkaz, že byl ve vězení. „Nemusíš mít strach. Kdybych tě chtěl zabít, tak už to udělám,“ řekl mi. Prý mě berou už proto, že jsem vůbec přišel.

Fotky s „klíčovou osobou“ vypadají velmi osobně. Na řadě z nich si píchá látku do žíly, nebo je ve stavu poté, co si píchnul. Neměl jsi problém s jejich autorizací?

Ano, u některých fotografií mi říkal, že by byl nerad, kdyby to viděli jeho rodiče, které už přes deset let neviděl a kteří vůbec netuší, že jede ve drogách. Paradoxně se vůbec nejednalo o fotografie, kde si píchal. Nevím, podle čeho vybíral snímky, které neměly být zveřejněny.

Ze série All Along the Watchtower

Zaměřuješ se na obecně známé problémy, ať už jde o chudobu nebo o drogy. Zajímají tě kromě toho ještě jiná témata, o kterých se třeba tolik nemluví?

Jsem otevřen všemu. Vlastně u mě prvotně ani nejde o problémy. Fotit boháče v Mercedesu nebo na nějaké koksové párty by mě ale asi nebavilo.

Možná, že to by bylo právě zajímavé.

Ano, hned jak jsem to vyslovil, tak mě napadlo, že to by zrovna bylo zajímavé. Co mě ale momentálně zajímá a čemu bych se chtěl ve fotografiích věnovat, jsou sekty a lidi, kteří jsou jejich součástí.

Je ti dvacet jedna let, úspěchy tě teprve čekají. Ale přesto se zeptám: čeho si zatím ve své kariéře fotografa nejvíce ceníš?

Úspěch je dost složité určit. Bez váhání mě napadá snad jediná věc. Že mám příležitost fotit příběhy lidí a že s každým, s kým fotím, cítím něco stejného. Řekl bych, něco vyššího – jeden svět.