Asi každý, kdo někdy studoval fyziku má pojem světočáry spojený s Minkowskeho časoprostorem a speciální teorií relativity. Světočára je množina bodů v časoprostoru, tedy událostí, která zobrazuje historii v jakémkoli časovém okamžiku.
Zní to podivně, ale vlastně jde o nesmírně zajímavé objekty, protože čtyřrozměrná geometrie zcela změnila to, co je to délka čáry a jak se počítá. A současně speciální tvar těchto křivek je přisouzený fotonům, které tvoří něco, co se oběžně označuje jako světelný kužel.
Události, které mohou mít vzájemnou spojitost jsou pak uvnitř tohoto kužele, ty, které nikoli jsou vně. Světelný kužel je tedy speciálně konstruovaná struktura pomocí světočar, která ukazuje jistý kauzální řád světa. Všechny ty báječné věci, jako jsou stroje času nebo kouzelný plášť z Arabely jsou něčím, co tento kužel obcházejí, to znamená, že se pohybují rychleji, než je rychlost světla.
S rychlostí světla je to vůbec zajímavé. Jde o maximální rychlost, kterou lze přenášet informaci, ale neznamená to, že by se nic nemohlo šířit rychleji. Typicky například provázané stavy částic mají rychlejší interakční výměnu, než je rychlost světla. Bohužel se příroda chová tak, že k praktickému přenosu informací se kvantová provázanost s větší rychlostí, než je rychlost světla využít nedá.
Einstein a Minkowski jsou spojení s tím že dotáhli do konce Newtonovu myšlenku geometrické struktury času. Na rozdíl od Newtona, ale čas a prostor nerozlučně provázali, takže nemá smysl hovořit o čase a prostoru zvlášť, pokud chceme popisovat jistou událost.
Zajímavý náhled na čas v tomto kontextu nabídl také francouzský filosof Henri Bergson. Pro něj je paměť něčím, co má před časem svým způsobem přednost. Paměť nám umožňuje se v prostoru a času pohybovat, strukturovat ho. Paměť není databází nebo knihovním lístkem v katalogu, je něčím, co je svázáno s myslí toho, kdo žije. Žijeme podle paměti, bez paměti nelze žádné myšlení vůbec myslet. Absence paměti by v pravdě znamenala vrženost do bezčasí.
Vzpomínky v paměti, ale také jejich vztahy jsou tím, co celou strukturu našeho světa formuje. To, jak ho chápeme je dáno právě tím, co se děje v naší paměti. Paměť je jistým předpokladem pohybu – až tehdy, když ji máme, můžeme se v pravém slova smyslu pohybovat, protože můžeme mít přístup k evidenci toho, že jsme před časem byly jinde.
Světočáry tak nejsou jen fyzikálními či matematickými konstrukcemi, ale v jistém ohledu jsou také věcí vlastního myšlení a paměti. Také v ní máme strukturu toho, co spolu může kauzálně souviset, co se může ovlivňovat, jak věci jdou za sebou. Také v ní pracujeme s omezenou rychlostí a nedokážeme propojit vše.
Snímek … od Lukáše T. jako by zachycoval tyto světočáry, jako jisté obrazy či metafory v naší mysli. Dívá se na svět, ve kterém se děje nepřeberné množství dějů, tu delších, tu kratších, výraznějších i téměř neviditelných. A vybírá si, které nechá vstoupit do kalichu svého bytí a své paměti.
Gratuluji k pěknému, výtvarně neobvyklému i trochu tajemnému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Že jsou portrétní fotografie schematizující a nezajímavé? Napol ukazuje, že i s tímto žánrem se dá pracovat skutečně zajímavě a hluboce. Snímek Des Fours je krásnou ukázkou hluboce promyšlené práce s kompozicí i se světlem.
Des Fours, foto: Napol
Oko-nomada nabízí tradičně pohledy z cizích krajů. Tentokráte zavítáme do Číny a její zajímavé zelené kopcovité krajiny – okem vzduchoplavce IV., který zaujme barevností i celkovou atmosférou.
okem vzduchoplavce IV, foto: oko-nomada
František Vrba se zaměřuje na běžný život v ulicích, který je pro něj spojený s vtipem, nadsázkou a detektivní prací. Taková je fotografie ... kam se ztrácí ve Stínadlech blondýnky..., která zastavila čas.
...kam se ztrácí ve Stínadlech blondýnky..., foto: vrba-františek
A krajinu jako vyšitou na pozadí desktopové nabízí Rumovník P se svým snímkem Pohlednice zpod Sustenhornu.
Pohlednice ze Sustenhornu, foto: Rumovník P