Paměť a vzpomínky jsou obecně jedním z nejpozoruhodnějších témat, která spojují umělce, filosofy a psychology.
Ani po více než sto letech poměrně intenzivního výzkumu paměti, příliš nevíme o tom, jak funguje a co si s ní počít. Henri Bergson ve své knize Hmota a paměť velice systematicky sleduje, co by to mohla být paměť a věnuje se přitom různým poruchám, které ji mohou zasáhnout.
A právě analýzou poruch se snaží dospět k určitému uchopení toho, jak vlastně člověk myslí a jak tato jeho schopnost pracuje s pamětí jako takovou. Práce s poruchami paměti patří nesporně doposud ke klíčovému (byť ne již jedinému) diskursu v psychologickém zkoumání paměti.
Přibližně od šedesátých let se objevuje nová vlna zájmu o paměť, jako o určitou super schopnost. Jednotliví autoři z řad psychologů, manažerů i pedagogů se postupně předbíhají v tom, jak paměť trénovat a rozvíjet, jak způsobit, že si toho zapamatujeme co nejvíce. Všechny paměťové techniky, jdou právě tímto směrem – oddělují myšlení od paměti a dělají z nich dvě činnosti, které je vhodné zkoumat a rozvíjet separovaně. Populární televizní pořady jako Riskuj či Chcete být milionářem, právě s tímto konceptem pracují. Radikálně staví do popředí paměť, jako strukturu, ze které je možné vytahovat potřebná fakta, pokud se na ně někdo ptá.
Jenže paměť slouží jako určitý substrát, který je integrální součástí lidského myšlení. Spor o to, zda je třeba něco umět nebo se jen učit, kde to nalézt je nesmyslný, právě proto, že bez paměti by nebylo možné vůbec myslet ani hledat. To, co do problematiky paměti přinesla technika je absence zapomínání. Pokud s ní dobře pracujeme, můžeme se spolehnout, že daný paměťový nosič nebo databáze budou mít k dispozici určitou informaci nekonečně dlouho. Nezapomínají.
V populární literatuře je možné se setkat například s postavou kouzelníka Brumbála, který v Harry Potterovi pracuje s myslankou – určitou databází, do které ukládá své vzpomínky tak, aby je měl v dokonalé přesnosti k dispozici, kdykoli bude potřebovat. Člověk zapomíná a toto zapomínání znepřesňuje a promazává jednotlivé záznamy.
Ale není právě toto důležitou součástí paměti? Vytvořit určitou síť vazeb, které nám pomáhají strukturovat naše poznání, pamatovat si nové a nové věci, a současně se rozpouštět a mizet? Zdá se, že jen velice málo toho můžeme zapomenout úplně, to, co dává naší osobnosti strukturu jsou totiž celky vyrostlé právě na těchto, často již pozapomenutých, vzpomínkách. Všechno naše sociální jednání je založené na myšlence, že postupně zapomínáme.
Viktor Mayer-Schönberger napsal v roce 2011 knihu s názvem Delate, ve které navrhuje, aby systémy zapomínaly. To, že si pamatují vše, co je v nich uloženo přesně, a současně cokoli mimo ně postupně zapomínáme, vytváří velký a potenciálně nebezpečný nesoulad. Máme k dispozici fakta, která se zdají být nezpochybnitelná, ale souvislosti, které vůbec netušíme.
Asi jen málokdo rád zapomíná. Mít sloní paměť zní jako ctnost a pochvala. Ve skutečnosti se ale s absolutní pamětí nedá ani žít, ani myslet. Jisté zamlžení vzpomínek, jejich rozpuštění a postupná proměna v otisk, někde hluboko vložený do naší paměti a myšlení, je to nejlepší, co z ní může zůstat.
Snímek Tehdy.., jehož autorem je dadakovas, zachycuje právě takový proces postupného zastírání. Ukazuje paměťovou jednotku jako obraz, který se postupně stává zastřenějším a zastřenějším. Již není potřeba. Ale na jeho reflexi mohlo vyrůst mnoho zajímavého.
Gratuluji autorovi snímku, a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Někdy se věci podle stínu mohou jevit jinak, než se zdá. Někdy si můžeme splést kočku a jaguára. Snímek Kočka na rozpálené plechové střeše ukazuje zajímavé pnutí mezi tím, co vidíme přímo a stínohrou, kterou si můžeme jen domýšlet. Prolnutí obojího pak hotmandarin ukazuje jako realitu.
Kočka na rozpálené plechové střeše, foto: hotmandarin
Pro milovníky barev, linek a moře je určený snímek Souboje barev a tvarů..., jehož autorem je sluník. Zachycuje pohyb i věčnost, vítr i moře, vodu i souš, v jednom rámu. Staví k sobě to, co spolu běžně není k vidění, aby nás přiměl dívat se na svět jinýma očima.
Souboje barev a tvarů..., foto: sluník
Jahru ukazuje, že ani starobylé stavby nemusí být vždy esencí vážnosti. Pokud se člověk umí dívat, mohou se ony koukat na něj – tak jako OIO.
OIO., foto: Jahru
A na závěr ještě jeden pohled na pole - Brázdy 2, které vyfotil honzj.
Brázdy 2, foto: honzj