Jan Nepomucký je Čechem, se kterým se v zahraničí setkáme asi nejčastěji. Navštívíme-li nějakou zemi, kterou alespoň prošlo křesťanství, jistě na něj narazíme na některém mostě.
Pokud bychom se podívali na vlastnost, která by Jana z Pomuku charakterizovala zřejmě nejlépe, pak by to byla pečlivost. Byl notářem, generální vikářem a vůbec zastával postupně téměř všechny důležité církevně-administrativní posty. Z jeho kariéry je možné vytušit, že úředníkem byl více než znamenitým. O to více nás může překvapit, že když se objeví na snímku s názvem Na mostě zmatek. Právě od tohoto světce bychom poměrně přirozeně očekávali řád a pořádek.
Na mostě zmatek (foto: Jokr7)
Jan Nepomucký patří mezi nejsnáze rozpoznatelné postavy, které se mohou vyskytovat v kostelích, na mostech či jiných stavbách. V ruce má kříž a ratolest a kolem hlavy pět hvězd. Také oblečení se nijak nemění. Je vždy vyobrazen v dobovém šatu pro duchovní; s rochetou, klerikou a s biretem na hlavě. Po světě jej rozšířili především jezuité, kteří si ho velmi oblíbili. Pro českého turistu je pak připomínkou toho, že se nemusí nikdy cítit v cizině úplně opuštěn.
Pohled z tohoto snímku je však poněkud odlišný od obvyklé tradice. Jan na něm nestojí vzpřímeně, nýbrž nakloněn na stranu, jako by jej již vedro poněkud zmáhalo. A za ním tiše proplouvá horkovzdušný balón. Ač je scéna na první pohled paradoxní, může na ní zaujmout právě ticho. Tak jako stojí kamenná socha na mostě a nevydá ani hlásku, tak neslyšně putuje vzduchem i balón. Oba mají nadhled – vzduchoplavec díky výšce, Jan díky povaze a věku. Nakonec je to možná poměrně rozumné spojení dvou symbolů, které se vzájemně doplňují, snad také v tom, že ani jeden z nich není upnutý na zemi.
Jokr7 ukazuje, jak nečekaná kompozice může zaujmout a potěšit. Již tradičně je přítomen smysl pro určitý paradox, překvapivý kontext snímku a výborné technické zpracování. Ať již na mostě zmatek je nebo není, je zřejmé, že v posledních dnech řada lidí viděla věci nakřivo. Zřejmě to bylo z vysokých teplot.
Ač sezóna dovolených pomalu končí, příležitostí k procházkám po lese bude zřejmě ještě dostatek. Období plné mlhy, ticha a jemného šumění lesa se teprve blíží. A snad i na něj může být reklamou snímek Cestou lesních skřítků, který vytvořil Angel74.
Cestou lesních skřítků (foto: Angel74)
A když už mluvíme o procházkách, zvláště v parcích člověk ocení lavičku, na kterou by si mohl sednout, odpočinout si, pohledět do dáli nebo napsat báseň. Lavička je jakýmsi útočištěm pro každého, kdo se chce na chvíli zastavit. Jistým ideálem lavičky může být tak Mikoudelkova kompozice s názvem O lavičkách pro každého.
O lavičkách pro každého (foto: Mikoudelka)
Pěknou momentkou, které nechybí napětí, pohyb ani dobré technické zpracování, je fotografie Terceira od Andrey. Diváka může zamrzet snad jen to, že neví, jak scéna dopadla.
Terceira (foto: Andrea)
A na závěr ještě překvapivá bezejmenná fotografie Evy Skalákové, která může být interpretována různě, možná i dosti drasticky.