Fotogalerie

Oskar Schindler: Od filmu k realitě (reportáž)

Zuzana Součková

10. května 2017 • 0:00

Schindlerův seznam. Film s neobyčejně poutavým příběhem i zpracováním, oceněný mnoha Oskary. Jeho děj, obzvláště konec, mě natolik zaujal, že jsem se rozhodla vydat se po stopách Oskara Schindlera a jeho fabriky.

Bývalá továrna leží v části obce Brněnec jménem Moravská Chrastová a lze ji spatřit z každého projíždějícího vlaku. Vzhledem k tomu, že je Brněnec vzdálený přibližně hodinu cesty z Brna, byl plán na jednu z únorových sobot jasný.

Takhle to nemuselo dopadnout!

Vlak staví téměř před vstupní bránou bývalé továrny. Při fotografování exteriéru najednou slyším: „Takhle to nemuselo dopadnout!“, říká kolemjdoucí, nejspíš místní obyvatel. „Budovy zbourali, ukradli nosné trámy a vše, co se dalo zpeněžit a nechali to tak!“, dodává neznámý muž s cigaretou.

Dveře od brány jsou vylomené. Cedule „Zákaz vstupu“ mě nepřesvědčuje, a já se rozhoduji vstoupit do již nebezpečného, demolicí zničeného areálu plného nevyvezených trosek a chemikálií.

Areál v troskách

Vcelku zůstalo jen několik budov, které se vnějšími vlivy samovolně rozpadají. Podlaží některých z nich již nepatří mezi bezpečné na průzkum. Ale i přesto vypadají, že dnes ještě vydrží. Snažím se tímto pocitem alespoň uklidnit, jinak by mi strach nedovolil po nich chodit. Do budovy ležící napravo od brány se však vstoupit neodvažuji. Stropy jsou mokré a rozpadají se natolik, že každou chvíli vidím upadnout větší úlomek stavební hmoty do vytvořené hromádky suti na podlaze.

Při procházení areálem dávám pozor, abych nespadla do některé z kanálových děr. Poklopy jsou jistě rozebrané sběrači kovů, jako na ostatních opuštěných místech. Hrozí šlápnutí na hřebík a v některých částech areálu je nutno prodírat se sutinami při snaze dostat se do některé z budov.

Zachovalá správní budova

Naproti bráně se nachází správní budova s kancelářemi, z nichž jedna patřila i řediteli. Většina místností je zabarikádovaná nábytkem a jiným nepořádkem, do některých se nedá vstoupit bez použití násilí. Od toho tu ale nejsem. Přišla jsem zdokumentovat kdysi významný areál, ne cokoliv ničit. Ve správní budově se ve dvou různých místnostech nacházely dva trezory. U jednoho chybí dvířka, po druhém zbyla vybouraná díra ve zdi.

Vycházím schody do prvního patra a všímám si dřevěného okraje zábradlí lemující schodiště, kovová část k mému nevelkému údivu opět chybí. Než opustím správní budovu, zavítám do velitelského krytu, uloženého ve sklepních prostorách a pokračuji dál.

V halách se již nic nevyrobí ...

Z množství výrobních hal zbylo jen několik vysokých zdí. Na jedné z nich se nedá přehlédnout polička s poskládanými dekami. Vnitřek těchto hal je kompletně zbourán.

Prodírám se množstvím nevyvezených cihel a jiné suti. Míjím dvě naproti sobě stojící, oproti předchozím zachovalé, stavby.

foto: Muzeum Svitavy | současný stav

Nachází se v nich další haly a půda. Z půdy je dobrý výhled na zbouraný areál.

Na zemi zde leží zbytky dřevěných stolků s otvory po šicích strojích, spousta nití, látek, prospektů firmy Vítka a.s. V prvním patře jedné z nich jsou k nalezení zbytky větších průmyslových strojů s kovovou etiketou obsahující informace o roce a místě výroby. V další hale si nelze nevšimnout knihy úrazů, při jejímž čtení je těžké vžít se do bolesti prošitého ukazováčku nebo zapíchnutého „nopáku“ do paty.

Nyní zamířím do opuštěného stavení na konci areálu. Vycházím schody nahoru. Narazím na podkrovní pracovnu. Hned vedle se nachází další, menší půda. První co mi padne do oka je barel s otevřeným víkem a vysypaným žlutým práškem. Ostatní částí tohoto stavení také obsahují různé barely, některé nesou označení etiketami „ZDRAVÍ ŠKODLIVÝ“.

Přicházím k další, tentokrát k původní bráně, která sloužila již za doby Oskara Schindlera.

foto: Muzeum Svitavy | současný stav

Za rezavou bránou se nachází zachovalý halový komplex s přilehlými budovami.

V období druhé světové války byl v těchto budovách koncentrační tábor. Stavení vlevo od brány sloužilo jako administrativní budova, v níž bylo i oddělení kresličů a technické dokumentace. Naposledy zde byla knihovna, laboratoř a nejspíš závodní lékař. Usuzuji podle nalezené cedule s ordinačními hodinami.

Vedle stojí bývalá přádelna, v níž byla během války ubytována část „zaměstnanců". Posledně sloužila jako barvírna s přilehlým skladem chemických látek.

Přepadá mě smutný pocit z prohlídky místa s pozoruhodnou historií, které díky nesprávným rukou dopadlo tak tragicky. Přece jen by si zasloužilo alespoň odklidit chemikálie a tuny sutin, kterými je zasypáno. Dočetla jsem se, že by tu město v budoucnu chtělo vybudovat muzeum s prohlídkovou trasou. Držím palce, ať se to podaří. Jsem laik, ne architekt, ale domnívám se, že pokud se místo v blízké době bude nadále poddávat přírodním vlivům, zřítí se vše, co se ještě zachránit dá. Pokud už dnes není pozdě …

Pokračování 2 / 3

Základy místního průmyslu byly položeny v devatenáctém století. František Diebl odkoupil roku 1804 pozemky od Jana Schwaba k vybudování papírny. O deset let později Diebl prodal papírnu se všemi pozemky Jiřímu Schönovi.

Další majitel továrny, Jiří Winarský ji roku 1854 prodal židovskému podnikateli Izáku Löw-Beerovi, kterým byla vzápětí přebudována na přádelnu vlny. Z té se postupně stala poměrně významná textilka. Ve vlastnictví rodiny Löw-Beerů zůstala následujících 84 let, až do začátku německé okupace Sudet v roce 1938 (Brněnec se tehdy dostal přímo na hraniční čáru Třetí říše a „zbytkového Česka“), kdy byla převedena do rukou nežidovských správců a posléze majitelů.

V roce 1940 byla prodána vídeňské firmě Hoffmann. Textilka byla postupně přeměněna na pomocnou muniční továrnu, pobočku nacistického koncentračního tábora Gross-Rosen ve Slezsku (historické území, rozkládající se v současnosti převážně v Polsku, zčásti v Česku a z malé části v Německu).

Druhá světová válka

Pobočka KT Gross-Rosen v Brněnci se začala budovat počátkem roku 1944, což dokládá i zápis v obecní kronice sousední obce Moravská Chrastová (dnes je součástí obce Brněnec): „V zimě r. 1944 byl zřízen na Langrově louce pod školou, mezi tratí a řekou Svitavou, židovský koncentrační tábor...“ Na podzim téhož roku sem bylo transportováno sedm set mužů z KT Gross-Rosen a o měsíc později tři sta žen z KT Osvětim, čímž byli zachráněni před smrtí v nacistických vyhlazovacích táborech.

Manželé Cecilie a Josef Niederlovi, kteří tehdy bydleli několik metrů od táborové brány a strážní věže, popsali příchod početného stavebního komanda do Brněnce dosti přesně: „Kolem 6.–8. února 1944 asi o půl šesté ráno byl v ulici, kde jsem bydlel, nezvyklý ruch. Vyšel jsem ven a spatřil obrovský proud velice špatně oblečených lidí. Měli na sobě oblečení jako trestanci a na prsou našitou hvězdu. Po celé délce průvodu byli tito lidé hlídáni německými vojáky a každý měl vlčáka. Uvědomil jsem si, že se jedná o židovské vězně... Ještě týž den vězni začali kolem dnešní přádelny stavět drátěný plot a pozorovatelny pro strážné.“

Majitel továrny nejistý

Schindler ovšem patrně nezakoupil budovu továrny – vlastníkem byli bratři Hoffmannovi, jak dokládá zápis v pozemkové knize, a to od roku 1940 až do konce války. Není však vyloučeno, že zápis o změně majitele nebyl v pozemkové knize proveden, i když s největší pravděpodobností měl Schindler prostory pronajaty.

Budovy zabrané pro zbrojní výrobu

Bývalá vězeňkyně B. Reichertová, pracující v Schindlerově továrně, v roce 1989 řekla: „Kde jsme pracovaly, to byla původně textilka. Ale udělali z ní zbrojovku. A co my jsme dělaly? Byly tam stroje a – já se v tom tak nevyznám – a řezaly jsme takové hilzy a ty se vytlačovaly na ty náboje – nábojnice. A mě přidělili ke stroji, kde byly také noční směny. Stroj byl velký a pořád byl v provozu, pořád šel. A tam se dávaly ty hilzy a to šlo pořád. Část stroje se pohybovala shora dolů, v okamžiku, kdy byla nahoře, musela jsem tam vsunout materiál, rychle, než to zase spadlo dolů. Hodně lidí tam přišlo o prsty a o ruce.“

Svoboda pod dozorem SS?

Vězni pracovali na výrobě munice pod dozorem SS a německých odborníků. Nábojnice se odvážely do muniční továrny v Poličce, kde se plnily prachovou náplní – odtud šly na frontu. „Toto je objekt, kde byli ti židovští trestanci zavření, kde pracovali i žili. Všechno tedy v jedné budově, v jedné části,“ říká starosta obce Brněnec Kašpar.

Začátkem května 1945 se Schindler obával rychle postupující Rudé armády a připravoval se k útěku. Samotní vězni jej v tomto úsilí podporovali. Vytvořili mu doprovod, který měl dosvědčit, že zachránil židovské vězně před jistou smrtí. Na rozloučenou mu věnovali zlatý prsten s vyrytým nápisem „Děkujeme“. Osmého května 1945 byl Brněnec osvobozen Rudou armádou a zdejší koncentrační tábor zrušen.

Období po skončení druhé světové války do současnosti

V roce 1945 byla továrna znárodněna. Došlo k obnově textilní produkce. Název se postupem let změnil na Vlněna, Vigona a Vítka dle toho, do jakého sdružení národních podniků továrna patřila. V roce 1991 byla Vítka zprivatizována. Roku 2004 sama na sebe vyhlásila konkurz. Do roku 2007 zde pracovalo na 1300 zaměstnanců.

foto: Muzeum Svitavy | současný stav

Poslední majitel, olomoucká společnost Blue Fields začala v roce 2011 s demolicí budov. Při kontrole Českou inspekcí životního prostředí však bylo zjištěno, že společnost provádějící demoliční práce porušila zákon o odpadech. V továrně zůstávají sudy s různými závadnými látkami. Někde jsou barely s chemikáliemi pod střechou, některé se zřejmě nachází i pod sutinami.

Podle aktuálních informací bylo na celý areál zahájeno exekuční řízení. Je tedy pravděpodobné, že se v brzké době opět změní majitel.

Ze sutin muzeum?

Demolice byla pozastavena, od té doby se většina areálu nachází pod sutinami. Místní by rádi z polorozpadlých a rozkradených části objektů vybudovali moderní muzeum. Chybí jim však finance. Muzeum by oživilo zkrachovalou továrnu, nalákalo do Brněnce turisty. „Měla by to být pobočka koncentračního tábora a Schindler by tam měl být zmíněn jako majitel továrny, který si pronajímal židovskou pracovní sílu od SS po celou dobu války,“ popisuje své představy o památníku historička Jitka Gruntová.

Čtyřiaosmdesátiletý pan Kubín, který pracoval v továrně na výrobu granátů hned vedle židovských vězňů říká: „Já si myslím, že si na to Židé připlatí. Vždyť on je zachránil. Sice tak všelijak, ale zachránil. A oni jsou vděční za jediného zachráněného a těch bylo přece přes tisíc.“

Pokračování 3 / 3

Hrdina nebo zločinec?

Oskar Schindler je kontroverzní osobnost a není vnímán pouze jako zachránce. Historička Jitka Gruntová říká: „Jestliže někdo považuje Schindlera za zachránce, tak prosím, má na to právo.

Ale ať mi nikdo nebere názor, že Schindler byl válečný zločinec, který zachraňoval především sám sebe.“ I když Spielbergův film Schindlerův seznam z něho učinil nesmrtelnou kladnou postavu, historici se dodnes přou, zda Židy zachránil z vypočítavosti, nebo se v něm skutečně projevila lidskost.

„Je potřeba vidět nejméně tři Schindlery," zdůrazňuje historik Radoslav Fikejz. „Schindlera před válkou jako úspěšného člověka obletovaného ženami, Schindlera švindlera, Schindlera gaunera, potom Schindlera ve válce, kde vystupuje jako Herr Director, jako člověk, který zná nacistickou smetánku v Krakově."

Oskar Schindler v datech

28. 4. 1908 – narodil se ve Svitavách v německé rodině pojišťovacího agenta Hanse Schindlera a manželky Franzisky
6. 3. 1928 – oženil se s Emilií Pelzlovou. Manželství zůstalo bezdětné, ale Schindler měl údajně ve Svitavách dvě nemanželské děti
1937 – pracoval pro německou výzvědnou službu Abwehr
1938 – zatčen za špionáž proti Československu, po Mnichovu propuštěn
1939 – řídil továrnu v Krakově a začal využívat práce Židů z ghetta
1943 – krakovské ghetto bylo zlikvidováno a Schindlerova továrna přesunuta do koncentračního tábora v Plašově
1944 – tábor v Plašově zanikl a vznikl „Schindlerův seznam“ Židů „nepostradatelných pro chod závodu důležitého pro říši". Židé se přesunuli do tábora v Brněnci
1945-1949 – žil ve Švýcarsku a v Německu, v Československu po něm bylo zahájeno pátrání jako po nacistickém zločinci
1949 – odcestoval do Argentiny
1958 – vrátil se do Německa
1963 – v Izraeli byl prohlášen Spravedlivým mezi národy
9. 10. 1974 – zemřel ve Frankfurtu nad Mohanem, je pohřben na římsko-katolickém hřbitově na hoře Sijón v Izraeli

Památník ve Svitavách

Týden po prohlídce bývalé továrny a bádání po její historii jsem se rozhodla vydat po stopách Oskara Schindlera. Má cesta tentokrát směřovala do jeho rodného města Svitavy. Město mu zde v roce 1994 slavnostně odhalilo památník naproti rodnému domu v parku Jana Palacha při příležitosti předpremiéry filmu Schindlerův seznam. To však neznamená, že je s jeho odhalením každý spokojen. „Je ostuda, že tento nacista má ve Svitavách pomník," říká historička Jitka Gruntová.

Expozice v místním muzeu

V roce 2008 byla ve Svitavách slavnostně otevřena stálá expozice věnovaná Oskaru Schindlerovi s názvem Hledání hvězdy Davidovy – Oskar Schindler – Spravedlivý mezi národy.

Na 34 výstavních panelech se odehrává dramatická historie Židů, kteří si za svůj domov zvolili Českomoravské pomezí, region kolem měst Svitavy, Polička, Litomyšl, Vysoké Mýto, Moravská Třebová a Jevíčko. Tedy oblasti, ve které se Židé usazovali od 14. století. Expozice mapuje pozůstatky židovského osídlení v regionu, připomíná vývoj židovské diaspory v jednotlivých městech.

Příběh Oskara Schindlera, svitavského rodáka a zachránce přibližně dvanácti set pronásledovaných Židů za druhé světové války, se odvíjí na pozadí základních informacích o holocaustu a nacistickém konečném řešení židovské otázky. Na dvě stě černobílých fotografií zachycuje Schindlerův život ve Svitavách, Ostravě, Krakově, Brněnci, v Argentině a Německu.

Zhlédnutí jednoho celovečerního filmu se postaralo o dvouvíkendové pátrání nesoucí obohacení o spoustu nových informací, ale i o několik otázek, na které se těžko hledá odpověď...

Zdroje: