Život v zahálce je vnímaný jako nekvalitní, vnitřně nedobrý. Žít v zahálce je vzdání se toho, co bychom mohli označit jako aktivní lidství. Dokonce ani odpočinek, který jsme si zvykli přejmenovat na volný čas, není možné trávit zahálkou.
Dnes již téměř zapomenutý český filosof Josef Ludvík Fischer napsal krátkou stať na téma zahálka. Zahálka je činnost vnímaná všeobecně jako špatná, morálně pokleslá. Člověk povolaný k práci ve světě, k aktivitě nebo kontemplaci, nedělá nic užitečného. Promrhá čas, který je vyměřený jeho bytí a nic po něm nezůstane.
Ve společnosti se předháníme, kdo uběhl více kilometrů, navštívil lepší výstavu nebo přečetl kvalitnější monografii. Odpočinek byl nahrazen aktivním trávením volného času. Také ten je nutné naplánovat, řídit, aktivně jej reflektovat, užívat pro seberozvoj. Na nějaké volno či zahálku není v životě moderního člověka místo.
Josef Ludvík Fischer ale píše něco, jako chvalořeč na zahálku. Ve světě existuje mnoho krásy a zajímavých věcí. Jenže těch si během toho, co jsme zaměstnáni malými i velkými problémy nemůžeme všimnout. Přehlušíme je činností. Nevidíme svět kolem sebe ani v sobě ostře, vše se jen mihá podle stanoveného plánu a rozpisu. Zahálka spočívá v tom, že všeho necháme, otevřeme oči a budeme se jen dívat. Fischer doslova hovoří o umění zahálky. Ty největší, nejkrásnější a nejdůležitější věci objevujeme skrze ni. Zahálka je jedinou cestou k věcem, které mají skutečnou hloubku.
Tam, kde je čas břemenem píše Fischer není zahálky. Je pouze útěku před nudou, což je činnost – jak každý uzná – pošetilá. Proč by měl člověk před nudou utíkat? Aby se z nudy stala zahálka, je třeba učinit dvě věci. Předně je třeba přestat vnímat čas jako břemeno, jako tlak, svůj pobyt ve světě jako plnění seznamu úkolů. Smysl bytí musí být jiný a hlubší, čas je něco, co takové bytí umožňuje a podmiňuje, nikoli zátěž a stresor.
Nuda..., foto: Balian
Druhou věcí, zřejmě neméně obtížnou, je umění zahálky. Naučit se zastavit, otevřít oči a sledovat svět kolem sebe. Zbavit se pocitu práce a zodpovědnosti. Naučit se vydechnout. Umění v sobě skrývá jednak kompetenční složku, ale také složku tvořivou. Zahálka vede k utváření nových skutečností v našem nitru. Zahálka ho kultivuje, zve do něj klid a možnost uspořádat vlastní bytí. A tak, zatímco před nudou je třeba prchat, zahálku je možné pěstovat. Alespoň tu, kterou tak vyzdvihuje český filosof minulého století.
Snímek Nuda… zachycuje právě takové dilema, pnutí mezi nudou a zahálkou. Mezi čekáním na to, až se začne konečně něco dít a pozorováním toho, co se právě zjevuje, toho, co zde již nikdy takové pro nás nebude. Přitom samo děvče je v činnosti, která souvisí s aktivním trávením volného času. Věnuje se gymnastice, nezahálí. Gratuluji Balianovi k pěknému černobílému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Nejmil navazuje v další pozoruhodné sérii na svou předchozí tvorbu. Jeho snímky jsou opět hravé, plné nadsázky, specificky barevné, dialogické, velice pěkně technicky i kompozičně zpracované. Tentokráte nabízí fotku Ice Cream #3.
Ice Cream #3, foto: nejmil
Smrt a absence života uprostřed rozpadlé krajiny. Jen kusy dřeva a staveb, nikde ani živáčka. Snad ideální ukázka toho, jak si lze představit lidový temný středověk. Jakkoli jeho odstíny byly pochopitelně jiné, k lidovému archetypu snímek Středověk 11 skvěle zapadá. Autorem je honzj.
Středověk 11, foto. honzj
Může být i v šedivém světě něco krásného a zajímavého? Jaro-mír nabízí odpověď spojenou se snímkem když je šedivo, odpověď nevlídnou a nečasovou, ale přesto něčím zajímavou a přitažlivou.
když je šedivo, foto: jaro-mír
A na závěr ještě jeden pohled do vodní hladiny. Nese název konec ovocné sezóny a zaujme především pozoruhodným barevným provedením, ale také dobrou kompoziční i technickou realizací od vhumanika.
konec ovocné sezóny, foto: vhumanik