Je zajímavé sledovat, co se děje se stavbami, pro které již nemáme uplatnění. V antice, ve středověku, ale i v novověku byla zcela přirozená jistá recyklace – to, co nemělo využití bylo postupně rozebráno a stavebně užito jinde.
Mnoho antických památek nebo raně středověkých staveb je zřejmě dislokováno ve zdivech, která jsou v průměru podstatně mladší. Stavební materiál byl drahý, proto bylo nutné s ním šetřit.
To, co bylo ale ještě dražší bylo místo v hradbách. Město bylo městem díky tomu, že celé své bytí muselo vměstnávat do velice omezené struktury obklopené hradbami, ve kterých často zůstávaly primárně kostely, paláce a radnice či trhy, zatímco většina bydlení byla odsouvána na okraj. Nikdo nechtěl stavět hradby pro jistotu větší, než byla aktuální velikost města a jakékoli zvětšování bylo nesmírně náročné.
Město tak se svým opevněním připomíná vroucí tekutinu, která probublává, přestavuje se, je svázána okrajovými podmínkami, ale maximalizuje vše, co je uvnitř. Takové pojetí neznamená ale izolaci. Například města v Itálii jsou ve středověku typická tím, že jejich obyvatelé mají typicky statky někde za městem a dovážejí do něj zboží. Naopak hanzovní města v dnešním Německu žijí obchodem, tedy komunikací s vnějším světem.
Izolace určitého města či kultury, jak zdůrazňoval Teilhard, je něčím, co je spojené s kulturou smrti. Izolace vede ke strnulosti, k přesvědčení, že zde byl nějaký zlatý věk, který je třeba myšlenkově zakonzervovat a uchovat pro další generace. Tato ztráta kontaktu s okolím, uzavřenost, je něčím, co hrozí každé kultuře i každému městu, jakkoli je zřejmé, že právě přijetí této ideje s velkou pravděpodobností způsobí smrt.
Industriality 2019, foto: kuldas
Průmyslová revoluce přinesla zásadní změny – města se zbavují hradeb, rychle rostou a vznikají průmyslové zóny stojící mimo samotné centrum města. Jde o části měst, které najednou vznikají s horizontem funkčnosti maximálně sta let. To mění veškeré přemýšlení o nich. A je to průmysl, který bude na jedné straně z obchodu silně čerpat a na straně druhé bude volat po protekcionalismu. Dnešní původní průmyslové oblasti jsou často brownfieldy. Místy, kde se nic nevyrábí, nikdo v nich nežije, místy, která umřela.
A přesto existuje možnost jim vdechnout život. Co to ale předpokládá? Téměř vždy stejnou mentalitu, s jakou žila města středověce svázaná hradbami. Překlenout strach z izolace a místo propojit se zbytkem světa, opustit představu původních desítky let disfunkčních forem a vydat se na cestu jisté recyklace – nalezení toho, co nového se zde může dít. Z těchto ingrediencí se pak může zrodit něco nového, jen tak mohou stavby nebo celé urbanistické celky získat svého druhého ducha. Musí se najít někdo, kdo jim dodá energii, aby mohly začít znovu vřít.
Nejde přitom samozřejmě jen o obraz staveb, ale o libovolné struktury, které ve svém životě pečlivě budujeme. Pokud je necháme vyhasnout, vyprázdnit, izolujeme je a jen je zakonzervujeme, bude nesmírně obtížné do nich znovu vdechnout život. Život je dynamickou strukturou, je varem s počátečními podmínkami uskutečňován na konkrétním místě s určitým materiálem.
Snímek Industriality 2019 jehož autorem je kuldas právě k takové úvaze vybízí. Obrací naše zraky k výšinám, k mrakům nových ideálů, ale současně nás nechává stát na zemi v prostoru, kde se vše postupně bortí a rozpadává. Gratuluji autorovi k zajímavému i ne zcela technicky konvenčně řešenému snímku se středovou kompozicí, která jako by k výše zmíněným úvahám chtěla být úběžníkem. A současně si dovoluji pozvat na prohlídku dalších snímků uplynulého týdne.
Fotografie Zapovězené touhy vybízí k tomu, aby se na ni člověk díval déle, zkoumal ji, nechával se do ní postupně vtahovat. A odkrývat více vrstvy sebe, než jí. Autorem je hotmandarin.
Zapovězené touhy, foto: hotmandarin
Pro všechny milovníky rán, železnic, mostů a nábřeží je určený snímek železniční most. Když se na něj člověk dívá, snadno vytuší, proč svatí v kostelích mají svatozář. Autorem je Jahru.
železniční most, foto: Jahru
Abstraktní konstrukce zachycuje Lukáš T. Jestliže někdy je fotografie o správném úhlu pohledu, tentokráte nás snímek nechává se sebou samým libovolně rotovat, aniž by ztrácel něco na své estetické kvalitě.
A na závěr ještě Paklík se svoji obvyklou kompozicí sledující geometrii prostoru a dynamiku živé bytosti v ní. Tentokráte na venkově sportovních motivech do-o-kola.
do-o-kola, foto: shimmell