Strach bychom mohli vnímat skoro jako něco negativního – ostatně, kdo se bojí, nesmí do lesa, je strašpytlem a celkově působí jako nepříliš racionální bytost, se kterou se nemá cenu o něčem bavit.
Mít strach, jako by znamenalo držet se při zemi a do ničeho se nepouštět. Antika ale velice přesně zdůrazňovala, že je velký rozdíl mezi odvahou a ztrátou zábran. Strach totiž může být trojí. První je ten nezdravý, nezvládnutý, čistě emocionální.
Takový, se kterým má pracovat psycholog, protože nám brání v tom, abychom mohli normálně fungovat. Další dva strachy jsou už ale prospěšné a dokonce bez nich člověk velice často upadne do problematické situace, která může končit vážnými problémy jeho bytí. Tím první je to, co bychom mohli označit za zdravý strach – takový, který nám umožní identifikovat nebezpečí či riziko dané situace a najít adekvátní prostředky, pro jeho zvládnutí. Strach je tak určitým instinktem, který má překvapivě blízko k úsudku a rozumu.
Třetí forma strachu se v literatuře většinou označuje jako posvátná bázeň. Tu lze mít buď před božstvem, nebo alespoň před smrtí. Zatímco akcent náboženský se uplatňoval především ve středověkém a novověkém myšlení, moderna otočila úhel pohledu na smrt. Neznamená to, že by z ní měl mít člověk panickou hrůzu, ale že ji vnímá jako určitou zásadní křižovatku, rozuzlení svého bytí.
Tento analytický pohled na strach je ale záležitostí spíše akademickou, než praktickou, většinou je možné jej dělit pouze v nahlédnutí, ale v reálných životních situacích mezi ním diferencujeme jen velice obtížně, protože aktuální prožitek neumožňuje odstup. Nemůžeme si říci, že se na sebe budeme dívat z pozice nezaujatého pozorovatele, téměř stojícího mimo čas a prostor. Celá naše výpověď o nitru i o světě se totiž odehrává v tady a teď.
Když procházíme potemnělou ulicí, nevíme, který ze strachů u nás převládá, snad jen s tou výjimkou, když se léčíme s psychickou chorobou a můžeme předpokládat, že zrovna nejsme v kompenzovaném stavu. Snímek Paranoia zachycuje muže, který jde kolem zdi. A nejde zde sám, ale se svým stínem. Stín, je s člověkem spojen, nemůže mu utéci, dokonce je na něm ontologicky závislý, ale není to on sám. A pak jsou zde obrazy na zdi, jako výjevy v mysli muže, který jde a přemýšlí o tom, kde je, co zde dělá, co může být to, co jej překvapí.
Strach je vždy spojený s neznámým – proto také obrazy na zdi, tak jak je maluje Dirtmaniak jsou abstraktní, neznámé, neuchopené do slov, neurčité.Gratuluji autorovi k zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších děl uplynulého týdne.
Když už jsme u strachu z konce a z neznámého, tak snímek konec . . . zachycuje člověka, který se nebál. Jeho bytí našlo limitu a nyní jen spí. Autorem je jarlelek.
konec . . ., foto: jarlelek
Jokr7 si hraje s oblohou a člověkem, jako průsečíkem nebe a země. A … z cyklu "blbosti nebeské" ukazují, kam taková hra může vést.
..., foto: jokr7
No21 nabízí svůj nezaměnitelný rukopis v zátiší, která jsou zvláštně malebná, kompozičně bohatá a fantazii rozvíjející. Tentokráte Úplné bezvětří... ale vyvolává otázku, zda skutečnost, že fotografie zachycuje jen jeden okamžik, nemůže být trochu podvodným prvkem při tvorbě podobných snímků.
Úplné bezvětří..., foto: No21
A na závěr ještě dvojí pohled na energii – fotografie Bio hovězí on Baliana.
Bio hovězí, foto: Balian