Na přelomu 19. a 20. století Paul Otlet a Henri La Fontaine založili Mezinárodní bibliografický ústav v Bruselu, jehož cílem bylo popsat a zpracovat veškerou světovou knižní produkci. Myšlenka v určitém ohledu vycházela z ideálů Alexandrijské knihovny – jednoho místa na světě, kde bude možné koncentrovat veškeré poznání.
Knihovna, jako místo, kde člověk získává přístup k vědění, kde jsou znalosti určitým způsobem organizované a popsané tak, aby je mohl jedinec co nejsnáze využívat, je myšlenka rezonující společností nejpozději od poloviny 19. století. Masaryk pak vidí v knihovně svět intelektuální práce, emancipace lidského ducha. Je pro něj důležitá nejen její velikost, ale i skladba a celkové řazení. Pro prvního československého prezidenta se knihovny staly místem formování nového demokratického člověka, intelektuálního aristokrata s umírněností, pečlivostí a pracovitostí.
Otlet a La Fontaine sledují vlastně velice podobný cíl – chtějí vytvořit místo, kde bude zpracováno veškeré lidské vědění. Vše, co člověk kdy vymyslel a napsal bude zařazeno do jedné dokonalé struktury, která bude dostupná odborníkům a dalším zájemcům. Vznikne centrum, ze kterého se budou myšlenky paprskovitě šířit do celého světa.
Jestliže Jan Amos Komenský věřil v nápravu světa vzděláním, přístupem ke knihám a dalším dokumentům, dokáže změnit nejen myšlení, ale také chování lidí. Cílem vzdělání pro něj byl jistý návrat k harmonii světa, k rovnováze, z níž je člověk vychýlen.
Fotograf, foto: suggy
Problém, na který narazil Komenský, Masaryk i Otlet a La Fontaine byla otázka, jak vlastně takové poznání strukturovat. Český myslitel nabízí možnost strukturovat vědy podle důležitosti pro člověka, Masaryk preferoval jistý přirozený vývoj věd, který očekával, že se budou řadit podle toho, z čeho vznikly. V neposlední řadě La Fontaine navrhuje systematické objektivistické dělení věd do disciplín, které dodnes v akademickém prostředí používáme jako Mezinárodní desetinné třízení.
Klíčová myšlenka dokumentaristicky ale leží hlouběji než v pouhém roztřízení informací. Leží v přesvědčení, že je možné pomocí dokumentů rekonstruovat celou realitu, že tvůrci informací jsou „fotografy“ zachycujícími svět takový, jaký je. Jenže ani váleční fotografové z první světové války tuto propozici nedrželi. Sdělovat něco, neznamená ustoupit do pozadí a nebýt vidět, vzdát se sebe samého, ale aktivně participovat na pochopení toho, co je předáváno. Jistě by sám autor neměl zastínit to, co chce ukázat, ale také nemůže z procesu komunikace zcela vystoupit s pocitem, že svět zachycuje takový, jaký je.
Toto zjištění, ale celý systém organizace znalostí staví na hlavu. Pokud jej vezmeme dostatečně vážně, pak onou základní jednotkou není příslušnost k vědnímu oboru nebo písmenu v abecedě, ale určitá proporcionalita. Dokument najednou není bodem, ale vektorem, překračuje hranice sebe samého, vstupuje do dimenze vztahovosti mezi dokumenty. Problémem tohoto přístupu je jistá cykličnost, kdy ze systému poukazování není možné nikdy plně vystoupit.
Snímek Fotograf zachycuje právě takovou proporcionalitu – nikoli atomicky zachyceného starce, ale celou krajinu, do které je s fotografem položen. Jejich situace – tedy to co je na fotografii – je dána vztahem, je plně určena vzájemným bytím spolu. Abychom tuto propozici mohli zachytit, je fotograf fotografován. To, co vidíme je tedy vtah, byť částečný, nikoli izolované faktum, které by mohl La Fontaine někde vhodně zařadit a uložit.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je suggy, k řemeslně i kompozičně zajímavé práci a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Čekárna u lékaře je prostorem strachu a naděje. Každý, kdo v ní sedí doufá, vidí (alespoň ve svém mysli) světlo, které mu dává naději, že vše dobře dopadne, že diagnóza nebude špatná, že operace se zdařila, že výsledky jsou uspokojivé. Strach a naděje k sobě neodmyslitelně patří. Bez strachu není naděje. Snímek o světle aneb o lékařích jen dobré od mobile3 právě tuto tezi dokonale a hluboce zachycuje.
o světle aneb o lékařích jen dobré, foto: mobile3
Když jsme hovořili o oné struktuře organizace věcí, jistě jsme opomněli umělce. A zdá, se že František Mikuš má právě k této věci co říci – poločas rozpadu je mozaikou, nikoli nahodilou, poskládanou tak, aby zachytila něco, co v celku není vidět.
Gore008 nás zve na svém snímku do lesa. Ale nikoli na konkrétní místo nebo do konkrétní situace. Tak jako expresionisté les jen využívá na to, aby v něm předestřel emoce, o něž je možné se dále opřít.
Ze dvora Karmínového krále... od Hotmandarin je snímek jako vystřižený z hororu – technicky precizní, kompozičně učebnicový, hovořící s divákem.
Ze dvora Karmínového krále..., foto: hotmandarin