Jaký to všechno má smysl? To je otázka, kterou si lidé kladou obvykle tehdy, když je potká nějaké neštěstí či nemoc. Otázka po smyslu toho, co se nám děje, není filosofická, ale spíše psychologická. Člověk touží najít jednoduchou a konkrétní odpověď, která mu bude pomocí, oporou, útěchou. Jenže ta se, jak dokazují dlouhé spory ohledně Teodicea, nenabízí.
Emanuel Rádl proto píše útěchu z filosofie, v jakési naději, že právě ona může být tím, co člověku pomůže na otázku smyslu jeho utrpení odpověď. Jenže se nezdá, že by na tom filosofové byli se zvládáním utrpení a bolesti o mnoho lépe než jiné profese – historiky počínaje, zubaři konče. Utrpení se dotýká člověka podstatně hlouběji, než na úrovni profesí. Ostatně Rady zkušeného ďábla od C. S. Lewise jsou toho důkazem.
Otázka, kterou jsme ale začali, může mít hlubší význam, než jistou mytologickou rovinu toužící po objasnění toho, co zažíváme. Ve fenomenologii platí pravidlo, že fenomény se zjevují postupně – poznání nemá nikdy úplný charakter. Nikdy nemůžeme říci, že o dané situaci, ve které se nacházíme víme vše.
Zatoulané myšlenky, foto: subal
Ptát se v takové situaci po smyslu je ošemetné, neboť nemáme dost informací. Ocitáme se tak v pozici dávných astronomů, kteří pro nedostatek dat nedokázali správně objasnit vzájemné pohyby planet a Slunce. Z toho, co měli po ruce, plynul jejich model oběhu planet a Slunce kolem Země příměji než ten, který bychom dnes označili jako koperníkovský.
Nikdy nevíme vše, nedokážeme odhadnout, co všechno víme a co nevíme. Dokonce toto vše vědění není ani principiálně možné. Naše poznávání světa je totiž angažované – poznáváme proto, abychom se něco dozvěděli, abychom dokázali nějak jednat. A proto také potlačíme vše, co se k situaci, se kterou se potřebujeme vypořádat, nehodí. Nejde jen o nějakou formu kognitivního zkreslení, jak uvádí Daniel Kahneman, ale především o naši schopnost existovat ve světě.
Tento výběr je, jak ukazuje Antonio Damasio, spojený s emocemi. Jsou to emoce, které nám umožní nenechat své myšlenky rozutéci se na všechny směry současně, ale dají jim jeden směr, který nás vede k možnosti se rozhodnout, pochopit svět, do nějž jsme postaveni. Tato skutečnost tedy jednoznačně podtrhuje onu parcialitu poznávání, to že fenomény se musí vždy zjevovat jen postupně a nikdy úplně. To by totiž vedlo k naprosté paralýze.
Snímek Zatoulané myšlenky ukazuje právě takový proces poznávání. Z informací, které fotografie dokázala posbírat, vznikl obraz či mozaika, která nemá pro nikoho jiného ostrý význam. Nevíme co vidíme, zachycujeme jen části, které se jeví dohromady zajímavě a pěkně, ale neumožňují nám proniknout do vlastního jevu. Vede nás k tomu, že se díváme na svět brýlemi, které nejsou naše. A přesto nám dávají pohled na svět, který je zajímavý. Není to ztráta času nebo přebytečná činnost. Odhaluje nám fenomény v pohledu, který by nám nebyl jinak dostupný. Gratuluji autorovi snímku, kterým je subal k povedenému abstraktnímu snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Také nejmil pokračuje ve své systematické tvorbě - Moon for Sale #3 zapadá do jeho výtvarného pojetí fotografie, spojující odlidštěného člověka, který jakoby ztrácel svoji jedinečnost i barvu a stával se součástí světa, jako věc mezi věcmi, s výborným technickým a kompozičním zpracováním.
Moon for Sale #3, foto: nejmil
Krajina s hlohem je obratem k jisté formě naturalistické fotografie s uvěřitelnými barvami, kompozicí více než klasickou, formou sdělení běžnou. Nepřikrášluje, neanalyzuje, jen ukazuje svět v podobě, která může být skutečná. Autorem je Rumovník P.
Krajina s hlohem, foto: Rumovník P
A na závěr ještě jedna geometrická hra - Do sklepa... od Honzj je hezkou ukázkou toho, jak lze čtverec užít poměrně netradičně v tématu, kterého máte jinak pocit, že je těžké něco nového vymyslet.
Do sklepa..., foto: honzj