Jednou ze základních myšlenek buddhismu, který je pro současný západní kulturní okruh stále přitažlivější je nehodnocení. To neznamená utonutí v bezbřehém relativismu (který je v mnoha ohledech obtížně konzistentně udržitelný), ale do jisté míry ztrátu zájmu o okolí.
Člověk má usilovat o vlastní vnitřní dokonalost, uvědomovat si, co v něm samém je špatné a nedokonalé, v čem by se měl zlepšit. Ale současně vlivy zvenčí nehodnotí a neposuzuje. Ostatně právě ten přístup si vzal jako své motto či základní princip mindfulness, jeden z nejpopulárnějších psychologických přístupů současnosti.
Co znamená ono nehodnocení? Pro člověka může být lákavé a snadné svoji energii věnovat do hodnocení a posuzování věcí, které jsou kolem něj – do špatného souseda, nehodného kolegy, nespravedlivé nemoci, smůle v loterii a dalším nepříjemnostem. Jenže právě tato činnost je něčím, co člověka bytostně vyčerpává a nic dobrého mu nepřináší– místo toho, aby svoji energii věnoval sobě, zabývá se zbytečně druhými. Zmiňovaný mindfulness je zaměřený právě na nácvik uvědomování si současnosti svého stavu a nehodnocení situace okolo nás. To neznamená, že bychom ji neměli reflektovat a zařizovat se podle ní, to v běžném světě dělat musíme, ale měli bychom mít odstup od oné citové angažovanosti.
Ostatně Nový zákon nabízí velice podobný pohled – člověk by se měl starat o dokonalost svou, a ne o kvalitu bytí druhých, ve smyslu jejich posuzování. Ostatně toto je právě bod kritiky farizejů Ježíšem – soudí, věnují se příliš vnějškovostem a formalismu, ale to, co se děje uvnitř jich samotných, je příliš nezajímá. Do nitra druhého nevidíme a nikdo není tak zkažený, aby se nemohl napravit.
Slnečné a tienisté, foto: Ivan 76
Dobro a zlo nejsou někde venku za oknem, nelze jimi onálepkovat nomenklaturisticky druhé lidi okolo nás. Dělící čára mezi dobrem a zlem je v našem srdci. To podle Tomáše Špidlíka není jen symbolem nějaké afektivní složky osobnosti, ale obrazem jádra bytí člověka. Jaké má člověk srdce, určuje nejen to, jaký je, ale také kým je. Jde o jistý ontologický bod, střed celého člověka.
Současně je zřejmé, že ona hranice mezi dobrem a zlem, dialog sváru uvnitř bytí není ostrý – jsou v něm průniky, šedé zóny. Poznat dobro od zla nemusí být vždy snadné, může mít časovou rozličnost, míra poznání a náhledu na sebe sama se může v průběhu času měnit.
Snímek Slnečné a tienisté. od Ivana 76 právě takové rozdělení ukazuje. Kreslí čáru mezi temnotou noci a jasem dne, životem a smrtí, mezi ledovou nížinou a prozářenými vrcholky kopců, které propojuje jen temná silueta stromu. Jako by tento dialektismus lidského bytí uzřel na svém pozorování krajiny.
Gratuluji autorovi snímku k pěkné fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Hra stínů a barokních zlomů v černobílém provedení zachycuje fotografie Tajemný hrad ....... od babyvrba. Fotografie zaujme zajímavou prací se světlem, kompozicí i jistou myšlenkovou překvapivostí.
Tajemný hrad....., foto: babyvrba
Apocalypse, jehož autorem je tenario se nesnaží v žádném případě o nějakou realistickou scénu. Jeho dílo je spíše komponovanou grafikou, ilustrací, fotografickou kompozicí. A přesto v něčem zajímavá a přitažlivá. Snad jako pozvánka pro putování po Mléčné dráze.
apocalypse, foto: tenario
Shimmell nabízí ukázku toho, jak je možné být fotograficky všímavý a pohotový. Své fotografie loví i při chůzi po chodníku a pohledem na obyčejné plechové ploty. Či snad ukazuje, že nic jako obyčejnost neexistuje? Takový je snímek za.
A na závěr ještě jedna gymnastická sestava. Sport s nádechem tradiční pohybové vzdělanosti, dřiny, pečlivosti a askeze na fotografii Au... od Baliana.
Au..., foto: Balian