O trojím smyslu práce a radosti, kterou můžeme předávat druhým. Když scholastici ve vrcholném středověku řešili, proč by měl člověk pracovat, přišli na trojici důvodů, jejichž důležitost je dána pořadím – zisk obživy, mravní ctnost a posvěcování světa.
Je jistě zajímavé se na toto vnímání podívat dnešníma očima – pro obživu z čistě materiálního pohledu nemusí pracovat téměř nikdo. Úspory a sociální dávky postačují většině lidí k tomu, aby nemusela žít na ulici a jíst odpadky.
Výdobytky socialismu, který zastupoval pracující, kteří svojí existenci ponořovali především do první z důvodů práce samotné, tak paradoxně tento smysl práce upozaďuje. Lze argumentovat kolektivně – kdyby nepracoval nikdo, nebylo by na dávky – ale taková argumentace buď povede k solidaritě (a pak ke ctnosti) nebo k velice nebezpečné kolektivní etice.
Říkat, že pracujeme proto, abychom byly ctnostní je v dnešním narativu velice neobvyklé, zvláště pokud přihlédneme k tomu, že Tomáš Akvinský neměl primárně na mysli osobní rozvoj nebo něco podobného, ale prostý fakt, že zahálka je hřích, a že když člověk nepracuje, má čas vymýšlet činnosti, které nejsou obvykle příliš hodnotově pozitivní. V dnešním pohledu bychom možná řekli, že pracujeme pro radost, protože nás to uspokojuje, baví, rosteme.
Třetí rozměr je vůbec nejzajímavější a představuje určité pokračování stvořitelského díla – Země není hotová, je možné na ní vykonávat řadu dobrých věcí, stavět krásné budovy, léčit lidi, pěstovat vědu. Dělat vše proto, aby po nás byl svět lepším a krásnějším než před námi. V tomto kontextu není možné neuvést jinou, současnou pozici – hodně se diskutuje o vztahu mezi prací a posláním. Někteří lidé se rozhodnou, že chtějí svojí práci dělat jinak, hlouběji a lépe než ostatní, aby jim mohli přinést určité pozitivní hodnoty – radost, zážitek, krásu.
Slzy pro Audrey, foto: THana
Snímek Slza pro Audrey je takovou vzpomínkou na slavnou herečku Audrey Hepburnovou, která právě takové pojetí práce reflektovala. Nebyla herečkou primárně kvůli zisku či vlastním ctnostem, ale její práce byla službou druhým, snažila se jim přinášet ze své osobnosti, prostřednictvím své profese, něco navíc.
Gratuluji k pěkné, technicky dobré zvládnuté, fotografické konstrukci její autorce THaně. Snímek v černobílém provedení nabízí pěknou, téměř typickou koncepci optického převrácení obrazu pomocí spojné čočky, která je realizována vodní kapkou. To, co je specifické, je příběh, interpretace i zajímavé výtvarné pojetí celého díla.
Ještě jednou gratuluji a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých snímků uplynulého týdne.
Dilema zda se vydat na západ či na východ v době po 2. světové válce nikdo neřešil, neboť šlo o věc jasně danou mocnostmi. Až události pádu Železné opony daly otázkám kam se vydat smysl. Třeba takový, který zachycuje snímek go to ... od Shimmell.
V černobílém vnímání světa předchozích snímků pokračuje také fotografie, jejímž autorem je francoaise a která nese název u rybníka, přičemž pracuje s dokonalou podzimní atmosférou, kterou si jistě umí vychutnávat nejen rybáři.
Salcstep na svém snímku listopadové ráno... ukazuje, že podzim nemusí být jen šedivý, ale že k němu patří také krásně zbarvené listí stromů ve své vizuální symfonii.
listpadové ráno, foto: salcstep
Fotografování je sice malování světlem, ale to neznamená, že nemůže být provozováno v noci. Jak ostatně dokazuje Shoehardt R. se snímkem –, který zachycuje listy stromů.