Objev knihtisku znamenal v Evropě revoluci – nejen intelektuální, ale také sociální, komunikační i ekonomickou. A klade otázku, co znamená kniha pro nás, a jak se posunulo naše vnímání tohoto pojmu.
V letech 1454 – 1455 byla v Mohuči vytištěna Bible. Jednoznačně nejvlivnější kniha světa co do obsahu, získala význačné postavení co do formy. Johannes Gutenberg a jeho kolegové přišli s myšlenkou, že knihy nemusíme jen draze a pracně přepisovat, ale můžeme je sestavit z jednotlivých liter a následně vytisknout.
A když už máme sestavenou jednu sadu znaků, je reprodukce na více listů vlastně poměrně jednoduchou záležitostí. Tisklo se jak na papír, tak také na pergamen a celý počin měl pochopitelně nedozírné následky.
Jen namátkou je možné zmínit vznik letáku – jednoduché tiskoviny, která je reklamou nebo aklamací, kterou potřebujeme v identickém provedení mnohokráte. A díky knihtisku bylo možné toto splnit za velice příznivých ekonomických podmínek. Šlo o technologii, která v prvé řada znamenala intelektuální a kulturní revoluci. Cena knih rychle klesá, nabídka titulů se rozšiřuje a relativně rychle vznikají tisky, které nemají ambici být věčnou součástí knihoven, ale jen informují nebo baví.
Jde o jeden z nedůležitějších stimulů pro rozvoj vzdělanosti v celém evropském prostředí. Jedním dechem je třeba říci, že dochází také ke změně komunikačních forem, rozvíjí se reklama, pamflety a další dílka, která vnímáme spíše negativně, ale právě toto odstartovalo další demokratizaci a uvolnění myšlenkového klimatu.
Z klasických profesí bychom dnes zřejmě našli málo takových, které se na sice od raného novověku zachovaly, avšak silně se transformovaly, jako sazeči a tiskaři. Sázení je dnes záležitostí DTP programů, nikoli práce s olověnými literami a tiskaři stále častěji sází na digitální tisk a lepenou vazbu, než na klasické řemeslné postupy.
gutenberg, foto: humusak
Muž na snímku gutenberg, který každý znak zpracovává zvlášť, je tak anachronickým zjevem. Pečlivě postupuje krok po kroku, aby vytvořil mozaiku, která bude jako celek dávat smysl. A snad ne jen jemu, ale každému, kdo půjde okolo, což dává jeho dílu v určitém slova smyslu kosmologický kontext.
Gratuluji autorovi snímku, kterým je humusak ke kompozičně i obsahově zajímavému snímku a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Subal ukazuje jednu z důležitých tváři fotografa. Prezentuje jej jako člověka, který je neustále připraven sledovat svět kolem sebe a hledat v něm nečekané struktury a pohledy. Tentokráte tak činní se snímkem Cestou, kde zachycuje cesty sněhem automobilů i paní vyhazující tříděný odpad.
Cestou, foto: subal
Apaluch nabízí pohled na téměř stejné téma – stopy ve sněhu automobilové i lidské, avšak v podání abstraktnějším a černobílém. Fotografie nese název …
Do třetice ještě jeden pohled na sněhovou kalamitu, která zasáhla část České republiky. Ovšem viděna očima melancholicky poetickýma, plnýma ticha, mlhy a jemného ševelení dešťových kapek. Autorem snímku Když nám prší do sněhu... je No21.
Když nám prší do sněhu..., foto: No21
Jinou interpretaci počasí na přelomu zimy a jara, v době velikonoční, nabízí Vlastimil Pibil, který ukazuje zajímavý detail z ledopádu v Teplických skalách. Snímek Ledové zátiší... nabízí téměř dialektický koncept, spor ledu a jara, živé a neživé přírody, světla a tmy. To vše na mimořádně malém prostoru a ve výborném technickém provedení.