Objetí jako symbol zrady, smrti, konce, zřejmě nikdy nepřestane fascinovat umělce všech žánrů a forem. Paradox lásky a zrady je jedním z výrazných prvků naší kultury.
Pro Středoevropana není objetí totéž, co pro průměrného Itala či Řeka. Jižní národy mají objetí jako běžnou součást komunikace, která je stejně zdvořilá a nezbytná jako smeknutí klobouku, úsměv nebo podání ruky.
Je tak přirozené, že v něm nikdo žádnou zradu nečeká. Zároveň jde ale o výraz důvěry v to, že nás druhý nezraní či neokrade. Je třeba přiznat symetrii tomuto gestu, neboť stejně jako mi můžeme ublížit druhému, může druhý ublížit nám.
Zřejmě nejznámějším gestem objetí a zrady se stalo Jidášovo políbení Ježíše v Getsemanské zahradě, které posloužilo jako námět nesčetnému množství soch, obrazů, ale i literárních příběhů. Téměř každý druhý kostel bude mít někde toto drama ztvárněné. Jidáš, zélóta, byl nespokojený s tím, že Ježíš se stále nemá k nějaké akci, vzpouře, že stále neosvobozuje svůj národ jako revolucionář. A také měl jistě rád moc a peníze, což dokreslilo celé drama. A když k žádné dramatické akci nedošlo a Ježíš se nechal zatknout, Jidáš svůj zmar završil oběšením.
Poslední objetí je také název filmu Jonathana Demma z roku 1979, který byl natočen v hitchcockovském střihu, vypráví o tom, jak jedna událost může zásadně změnit všechny představy, které člověk o sobě a světě má. Nemusí přitom jít o selhání, ale třeba o smrt někoho blízkého či o uniknutí smrti.
Poslední objetí..., foto: No21
Fotografie s název Poslední objetí..., krásně minimalisticky zachycuje větev obalenou sněhem, ale stále ještě vykukující na vzduch s možností zachycení posledních paprsků slunce. Lze ji přitom číst dvojím různých způsobem. Jako labutí píseň sněhu, který se své vlády s příchodem jara postupně vzdává a ustupuje růstu, probouzení a životu, nebo jako poslední záchvěv vitality větve, jejíž život v obklopení sněhu zvolna končí.
Gratuluji autorovi, kterým je No21 k podařenému snímku s krásnou atmosférou a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších zajímavých fotografií uplynulého týdne.
Pro milovníky vody v libovolném skupenství s nádechem abstrakce je určený snímek Tanečnice…, který si velice podařeně hraje s ledem a jeho postupným vznikem. Autorem je tchmes.
Tanečnice..., tchmes
Olda Polda nabízí pohled na prodej zabíjačkových produktů, takže téma spíše časně zimní. Barevným zpracováním i kompozicí, která je doslova přeplněná podněty, barvami a informacemi a přesto je striktně dokumentaristická, nabízí jeho Zabíjačková pěkný zážitek nejen vizuální, ale díky fantazii také chuťový.
Sokis volně navazuje na úvodní dva snímky a zachycuje téma zimy, která sice má nesporné projevy, ale není pevnou vládkyní celé krajiny. Fotografie nese dostatečně deskriptivní název Vodní nádrž Nový Hubenov a zaujme také barevným provedením.
Vodní nádrž Nový Hubenov, foto: sokis
Na závěr ještě vtipná fotografie manželia Vodorovní s dcérou téměř jako z rodinného alba. Jen trochu převrácená. Autorem je humusak.
Manželia Vodorovní s dcérou, foto: humusak