Někdy říkáme, že není snadné se v sobě samých vyznat, že je v nás zmatek, že nevíme, kam jdeme. Všechny tyto metafory jako by se vztahovaly k nějakému vnitřnímu bludišti, které se nachází v naší hlavě.
Tak si ostatně někteří filosofové mozek kdysi představovali – jako velice složité zařízení, jako jakýsi mlýn, ve kterém je spousta ozubených kol, která do sebe zapadají, otáčejí se a ovlivňují činnost jedno druhého.
Zdá se, že i když jednotlivá kolečka ve stroji dokážeme dostatečně přesně popsat, tak nám stejně zůstane zahalen způsob fungování mozku jako celku. I když jsou všechny tyto úvahy hodně mechanistické, ukazují, co je na popisu myšlení z hlediska filosofie asi nejnáročnějšího – totiž, najít způsob, jak se vypořádat s jeho komplexitou. Analytičtí filosofové věřili, že myšlení je možné rozdělit na malé kousky, jakési atomy myšlení, které se řadí za sebou a zpracovávají. Myšlení je pak procesem hodně podobným výrobní lince, která dokáže ve vhodně zvoleném pořadí zpracovávat jednotlivé balíčky informací či myšlenek.
Dnes víme, že to, co dělá myšlení skutečně složité, je jeho komplexita. Pravděpodobně nic jako jednoduchá myšlenka neexistuje, cokoli, o čem přemýšlíme se vždy děje v jisté komplexitě všeho ostatního – naší paměti, předchozí zkušenosti, výhledu do budoucnosti, emocionálního stavu, předchozích myšlenek. To, vše dohromady nás nutí hledat jiné názory na to, jak lidská mysl může vlastně fungovat. Všem bude společné to, že budou s komplexitou jako takovou určitým způsobem pracovat.
To ale nijak neprojasňuje to, čím jsme začali, totiž, že naše vlastní hlava často působí jako velký zmatek, soubor protichůdných cest a tužeb. Ostatně to je bod, na kterém v baroku začínají jezuitské exercicie a později se na něm zrodí psychoanalýza a psychologie, jako věda. Toto vnitřní pnutí, absence harmonie je důležité. Na jedné straně je určitě něčím, co nikdo nechce – rádi bychom měli ve svém životě jasno, přehled o tom, co je před námi a kam směřujeme, vytěsnili všechna dilemata a rozpory.
Jenže, právě v něm je schován život. Mít úplný přehled o svém životě jako o celku znamená přijmout osud řeckých bohů nebo fatalismus, tedy dvě strany jedné mince. Totiž života jako dopředu utkaného koberce, po němž postupně sklouzáváme dolů vstříc smrti, zbaveni smyslu vlastní existence. Potíž takového přístupu je v tom, že pak skutečně jedinou perspektivou našeho života mohou být výroky, jako že našim cílem je co nejkomfortnější čekání na smrt nebo že jsme každý den své smrti blíže a blíže. Oba výroky nás totiž staví do situace určité linearity, se kterou nemůžeme nic dělat.
Ale je opravdu život takový? Není spíše nestálým během po schodech nahoru a dolů? Rychlým rozhodováním se na základě předchozích zkušeností, kam se vydáme, čímž ztratíme všechny předchozí možnosti. Nejsou schody našeho bytí podobné těm, které známe z příběhu Rowlingové o Harry Potterovi, které se někdy přesouvají v náš prospěch, jindy vedou k nekonečnému bloudění? Ale přesto je v nich klíčová role toho, kdo se na nich pohybuje?
Domnívám se, že právě tato metafora není špatná, protože život, jako chůze po organických schodech nám umožňuje pochopit jeho mnohé zákonitosti. To, že se jednou pohybujeme nahoru a podruhé vzhůru, že máme někdy štěstí a jindy se perspektiva našeho života jeví jako mizerná. A ještě jedna věc – to, v čem jsem zavřeni není žádný svět, který bychom měli dokonale celý zmapovaný. Vidíme jen to, co nám právě schody a náš pohyb na nich dovolí. Možná proto se nám někdy druzí zdají jako nicotné tečky bez struktury a jindy dokážeme zachytit jejich tvář.
Gratuluji Lukáši Uherovi ke snímku, nesoucímu název Labyrint, který nese mnoho z jeho tradičního pojetí – důraz na jednoduchost, hru světla a stínu, geometrickou strukturu, která ale není statická, nýbrž dynamická. A dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotek uplynulého týdne.
Snímek Planeta Pandora? ukazuje, něco, co často nechceme vidět. Totiž, že náš životní styl, způsob života a zábavy, s sebou nese ničení světa. Nikoliv toho, ve kterém žijeme, ale tam kdesi mimo naše pohledy. Platíme za to, aby „čmoudíky“ byly co nejdál od nás, aniž bychom viděl realitu celku. Autorem snímku je kostelnik84.
Planeta Pandora?, foto: kostelnik84
Vhumanik ukazuje, že i poměrně tradiční téma, různé praskliny na zdech odkrývající různé vrstvy nátěrů a omítek mohou být hravé a originální. Jeho fotka ... se s doprovodným textem vztahuje ke skutečnosti, že náš svět se mění a tato změna není bezbolestným se překlopením z jedné komfortní polohy do druhé, ale čímsi mnohem více.
Kde jsi včera byl je snímek, který tuto otázku obrací od externího mluvčího, majícího v hlase výčitku, k nám samotným. Je rekonstrukcí krajiny naší minulosti, která kreslí to, kým jsme nyní. Autorem je Jokr7.
kde jsi včera byl, foto: jokr7
A na závěr ještě jedno podzimní téma – Čekání od trinit30.