Má smysl kupovat rychlé paměťové karty?

A právě rychlost zápisu a čtení je obvykle tím stěžejním parametrem, podle kterého většina z nás paměťové karty vybírá. Vedle toho se nás snaží výrobci karet přesvědčit, že nutně potřebujeme ty nejrychlejší modely, které mají v nabídce, abychom nebyli ochuzeni o některou – i když jen hypotetickou – možnost, jak využít náš vlastní fotoaparát.

Mimo jiné i proto jsme se podívali kartám na zoubek nikoli jen papírově, ale i prakticky. Aby bylo srovnání smysluplné, použil jsem pro zkoušku karty od společnosti SanDisk, která má poměrně široké portfolio různých typů, co se týká rychlosti, určení i kapacity. Pro srovnání jsme proto vybrali zástupce z řady Extreme Pro (UHS-I a UHS-II), Extreme a Ultra.

U jednotlivých produktových řad uvádí SanDisk následující přenosové rychlosti:

• Extreme Pro (UHS-I) – až 95 MB/s
• Extreme Pro (UHS-II) – až 300 MB/s
• Extreme – až 90 MB/s
• Ultra – až 80 MB/s

Formáty a rychlosti

Prakticky všechny fotoaparáty (mimo těch profesionálních) v současné době využívají jako paměťové medium SD karty, a to ve formátu SDHC nebo SDXC, které se liší maximální teoretickou i praktickou kapacitou – SD (vznik v roce 1999) byly karty s kapacitou do 4 GB (rychlost sběrnice 12,5 až 25 MB/s), SDHC (vznik v roce 2006) jsou karty s kapacitou 2 až 32 GB (rychlost sběrnice 12,5 až 104 MB/s) a nejmodernější SDXC (vznik v roce 2009) jsou karty s kapacitou 32 GB až 2 TB (rychlost sběrnice 156 až 312 MB/s). 

Vedle formátu/typu paměťové karty, který definuje její maximální kapacitu, se ještě setkáte se značením rychlostní třídy, která udává minimální rychlost sekvenčního přenosu dat od 2 MB/s (Class 2, Normal Speed) až po 10 MB/s (Class 10, High Speed). Karty s nižší rychlostní třídou než Class 10 se na trhu již téměř nevyskytují. Kvůli potřebám vyšších rychlostí přibyly nové standardy UHS-I a UHS-II patrné z římské jedničky či dvojky napsané na kartě.

Zatímco karta s UHS-I (Ultra High Speed) má stejný počet pinů jako dřívější Normal Speed a High Speed, UHS-II už s nimi nevystačí a přidává dalších osm pinů navíc. Také standardy UHS-I a UHS-II mají své třídy s číslem v písmenu U. Jednička znamená minimální rychlost sekvenčního přenosu dat 10 MB/s, trojka pak 30 MB/s. 

Co se týče obvyklého značení karet, můžete se setkat u karet určených pro záznam videa kromě klasických a UHS tříd ještě s video třídou V – V6, V10, V30, V60 až po nejrychlejší V90 s minimální rychlost zápisu 90 MB/s. Více informací o třídách SD karet najdete na stránkách www.sdcard.org.

Pokud se zaměříme na karty z pohledu rychlosti zápisu, je pro kartu nejnáročnějším úkonem zápis videa ve vysokém rozlišení (4K), případně u fotoaparátů je to sériové snímání a ukládání dat v surovém RAW formátu.

Praktická zkouška

Pro účely dostatečného zatížení karet z pohledu zápisu jsem použil digitální bezzrcadlovku Olympus OM-D E-M1 Mark II, která zvládá natáčet video v rozlišení 4K – 4096 × 2160 px, 24p , datový tok 237 Mbps, MOV, H.264, Linear PCM. Při sériovém fotografování pak posílá fotoaparát na kartu snímky v bezztrátovém RAWu rychlostí 60 sn./s v rozlišení 5184 × 3888 px při použití elektronické závěrky.

Asi nejčastěji fotografové řeší rychlost karty při sériovém snímání, kdy může mít velký objem dat určených k uložení, vliv jednak na dobu ukládání snímků a jednak také na množství fotografií, které je digitál schopen uložit – při použití velmi pomalé karty zkrátka nedosáhnete deklarovaných hodnot sériového snímání, jelikož propustnost řadiče paměťové karty je omezená.

Jaký je Olympus OM-D E-M1 Mark II v terénu?

Technika

Přímo SanDisk doporučuj ve svých materiálech kupovat konkrétní rychlostní třídu karet podle typu záznamu, pokud tedy budete točit video v DVD rozlišení (720×480 px) pak by měla být dostačující karta Class 4, pro HD video a Full HD video už je třeba mít kartu Class 10 nebo UHS Class Speed 1 (U1). A konečně pro záznam 4K videa jsou určeny karty UHS Class Speed 3 (U3) nebo video třídy V30.

V případě záznamu statických obrazových dat jsou doporučení SanDisku následující:

• scenérie a příroda – do cca 30 MB/s
• lidé a reportáž – cca 30 až 50 MB/s
• akční záběry – cca 60 až 90 MB/s
• profesionální nasazení – 100 až 300 MB/s

Olympus OM-D E-M1 Mark II je vybaven dvěma sloty pro SD karty, přičemž jeden podporuje karty typu UHS-II, zatímco druhý pouze karty typu UHS-I. V rámci měření rychlosti jsem používal oba dva sloty a měřil jsem jednak počet fotografií, které fotoaparát zaznamená za dobu 10 sekund, při aktivním sériovém snímání, a také jak dlouho tyto snímky fotoaparát ukládá. V mnoha případech je totiž po dobu, kdy digitál vyprazdňuje buffer (mezipaměť), znemožněno upravovat expoziční parametry a de facto jakékoli jiné nastavení také nelze provádět. 

A jaké jsou výsledky praktického měření? Jak je vidět z přiložené tabulky, tak je podstatný rozdíl mezi kartami řady Ultra a Pro, které mají i jinou garantovanou rychlost, ačkoli je tento rozdíl pouhých 10 MB/s, tak množství uložených fotografií je o něco nižší – 51 vs 56 snímků. Zcela zásadní je však rozdíl v době ukládání snímků – poměrně velké množství dat, které se uloží do bufferu a následně se ukládají na paměťovou kartu, již důkladně prověří rychlost zápisu.

Rozdíl v potřebném čase je v tomto případě v podstatě dvojnásobný, což už je značný rozdíl, zvláště v okamžiku, kdy potřebujete v dané situaci fotografovat dále, respektive změnit nastavení fotoaparátu. U karet řady Extreme a Extreme Pro typu UHS-I jsou výsledky srovnatelné jak v počtu uložených snímků, tak v době, po kterou se data ukládají.

Značný rozdíl je však samozřejmě ve srovnání s paměťovou kartou Extreme Pro typu UHS-II, kde se v případě adekvátního slotu zvýšil počet snímků exponovaných za 10 sekund, ale více jak o polovinu rychlejší bylo také ukládání dat z bufferu. Co se týká záznamu videa, nezaznamenal jsem prakticky žádný rozdíl v rychlosti, kvalitě nebo plynulosti ukládání/přehrávání videa.

Rychlejší karty mají smysl

Pokud bychom tedy měli nějakým způsobem výsledky shrnout, je možné konstatovat, že rychlé paměťové karty ocení především ti fotografové, kteří často pracují v režimu sériového snímání. V případě, že je fotoaparát vybaven slotem podporujícím paměťové karty typu UHS-II, pak má určitě smysl tyto karty používat – výrazně se totiž zkrátí doba zápisu dat na kartu a při sériovém snímání je možné uložit i více snímků za konkrétní časový úsek.

Jestliže je fotoaparát vybaven slotem typu UHS-I, pak je vhodné sáhnout po paměťové kartě rychlejší, než je úplný základ – v našem případě to byla řada Extreme namísto řady Ultra – rozdíl v ceně je obvykle zanedbatelný, ovšem rozdíl v rychlosti ukládání dat je značný.