Karel Kryl začíná refrén svojí písně Bratříčku slovy: „Prší a venku se setmělo“. Déšť je zde symbolem něčeho smutného až depresivního, obrazem ztráty naděje. Kryl s touto metaforou pracuje například i v písni Nevidomá dívka. Déšť je pro něj znamením ztráty paměti – život, sny, myšlenky, láska, to vše je jako načmárané křídou na chodníku světa a déšť je může snadno smýt. Déšť je něčím, co člověk ovlivnit nemůže, ví, že někdy přijde a smyje vše, co nakreslil a napsal. A přesto se stále znovu a znovu pouští do tohoto čmárání vlastního života.
Déšť je tedy spojený u tohoto básníka se setměním, s ústupem nebo koncem naděje. Je definitivním přechodem mezi současným stavem snů a tvrdou realitou, do niž jsme neustále uvrhováni opakovaným protrháváním nebes. Člověk, jako bytost mezi zvířetem a bohem, žije ve světě, kde všechny jeho projekty mohou během jediného okamžiku skončit.
Zcela jiný pohled na déšť mají samozřejmě kultury, které se dlouhodobě potýkají s nedostatkem vody. Jsou to nebesa, která mohou být po sedm let uzamčená a přinést nesnesitelné sucho bez úrody, která ale mohou zavlažit poušť, která hned vykvete nebo obecně dávat život. Například pro semitské národy byl déšť naprosto základní charakteristickou požehnání. Věděli, že na něj nemají žádný vliv, že všechno, co budou plánovat je sice záslužné a možné, ale v místě, ve kterém žijí, vše záleží na dešti. Na vůli Boha či bohů.
Déšť je tedy pro tyto národy symbolem života, požehnání, případně očisty – doba bez deště není trestem bez cíle, ale prostorem pro změnu. Papež František říká, že nikdy nevyjdeme z žádné krize stejní, jako jsme do ní vcházeli – vždy se změníme. Stojíme tedy před úkolem vyjít z ní lepší, než jací jsme do ní vstoupili. Středověké posty, doba postní dochovaná dodnes nebo i ona dlouhá biblická sucha (s malou historickou pravděpodobností) jsou vlastně vyprávěním identického příběhu; příběhu akcentujícího povinnost se změnit, napravit své chování. A tuto změnu nechat „zalít“ deštěm.
Má tedy pohled semitské kultury a Karla Kryla něco společného? Nevypráví o dvou zcela jiných jevech, které jsou sice meteorologicky objektivisticky identické, ale jejich chápání je zcela jiné? Možným klíčem může být, na jakou část deště se vlastně soustředíme. Český básník sleduje minulost a současnost – analyzuje příběh, který byl dobrý a spojený s nadějí a chápe déšť jako něco, co toto dobré ničí, smývá. Semité se dívají do současnosti a budoucnosti – déšť je pro ně tím, co dává naději, utváří nový začátek, co dělá tlustou čáru za tím, co bylo a umožňuje začít znovu a lépe.
V určitém ohledu jsou tak tyto dvě metafory deště obrazem toho, jak o svých životech můžeme přemýšlet sami – zda jsou pro nás životními projekty, ve kterých, jak se u nás často až literárně říká, ničeho nelitujeme, nebo souborem neustálých začátků a snah o nové a lepší bytí. Variantu si může zvolit každý sám a zřejmě ani jedna není úplným obrazem, jde o weberovské ideální čisté typy, a naše bytí se obvykle nachází někde mezi nimi.
Snímek pršelo.. tuto perspektivu ještě posouvá – již se na déšť nedíváme z pohledu tady a teď, ale nabízí jistý pohled do zadního zrcátka. Pršelo, je zde sdělováno jako faktum. A očekává se reakce, aktivita, přístup, k tomu, co se před námi takto dává. Jak upozorňuje dadakovas, toto dávání se je prvořadě estetickou záležitostí.
Gratuluji k zajímavé pěkné a dobře promyšlené fotografii a dovoluji si pozvat na prohlídku dalších fotografií uplynulého týdne.
Fotografie nemusí mít mnoho barev, často si vystačí jen se dvěma. Tak jako v případě snímku Jeníček, kterého zachycuje shimmell. Ukazuje, tak jako na jiných snímcích, jisté uvěznění živého v neživém, člověka v architektuře a geometrii, kterého si nemusí být vůbec vědom.
František Mikuš je fotografem snění – jeho snímky zachycují obrazové výjevy, do nichž je možné projektovat téměř cokoliv a současně nic. A právě do takového interpretačního schématu zapadá i hledání ztraceného času.
hledání ztraceného času, foto: františek mikuš
Suggy nabízí pohled na svět zblízka, ukazuje, že ne vše, čemu nevěnujeme pozornost jako malému a jednoduchému, je skutečně hodné přehlédnutí. Snímek *** pracuje s antropomorfizací, během které do hmyzu promítáme naše emoce a pocity.
*** , foto: suggy
Deštěm jsme začali a také končíme – gore008 nabízí hezký detail na rozhraní mezi životem a betonem, mezi růstem a rozpadem, mezi přírodou a kulturou. Fotografie je ukázkou toho, že i takové hranice je možné, v určité trpělivosti a soustavnosti překročit.